„Policie, policie, policie, otevřete!“
Otevřela jsem vstupní dveře na kliniku. Bez dalšího vysvětlení vběhlo asi 12 ozbrojenců policejní výšky v kuklách na chodbu. Bleskově se strategicky rozmístili. Ke schodišti do suterénu 2 muži, do chodby čekárny 2 muži a další se chystali vyklusat po schodech do patra, kde jsou pokoje pacientů.
Jako vedoucí lékař služby jsem hlasitě zavelela: „Stát, kdo jste, co tu chcete, máte povolení, chci vidět legitimace.“
Zastavili se, legitimací ani povolení „přepadení“ jsem se nedočkala. Pouze dotaz: „Leží tu pan Jan Semerád, narozený 1935??“
„Ano, leží.“
„Chceme ho vidět!“
„Doprovodím vás.“
Opět 2 ozbrojenci se přemístili k pokračujícímu schodišti do vyššího patra a další 3 muži v kuklách mně následovali na oddělení kliniky. Uvedla jsem je na třílůžkový nemocniční pokoj, kde na prostředním lůžku ležel vyhublý, zcela zchátralý stařík, občas trs bělavých vlasů na lysé lebce, končetiny v obvazech, místy prosakovala krev. Lůžko bylo zajištěno zvednutými postranicemi, aby pacient nespadl. Na postranicích visely berle. Obraz bídy a utrpení, jak bohužel hemato – onkologičtí pacienti někdy při neúspěchu léčby vypadají. Viděla jsem, jak zakuklenci v plné zbroji znejistěli. Posléze se jeden zeptal: „Jste pan Semerád???“
„Aaanoo,“ třaslavým hlasem pacient odpověděl.
„Vy jste nám telefonoval?“
„Aanoo, tady mně chtějí zabít a transplantovat moje orgány, tady se transplantují orgány. Kdybych byl doma, nic by se mi nestalo.“
A spustil pláč a vzlykání. Energicky jsem zavelela „prosím ven z pokoje“, je zde sterilní režim. Na chodbě jsem se zeptala: „Co to mělo znamenat?“
Dostalo se mi vysvětlení, že bylo telefonicky hlášeno dotyčným pánem, že se tu zabíjejí lidi a transplantují orgány.
Velícímu důstojníkovi jsem krátce vysvětlila, že se zde transplantují jen periferní kmenové buňky (jako součást léčby: tzv. autologní transplantace vlastních kmenových buněk po silné chemoterapii… ve smyslu podpory, což je prakticky výkon podobný transfuzi krve).
„Samozřejmě, o transplantacích se mluví, třeba při vizitě. Zmatený pacient v těžkém stavu má bludy, to my víme. Pacientům mobilní telefony nezabavujeme, kontakt s okolím je pro ně velmi důležitý.“
