Nejhorší na tom je, že ji vídám i doma v koupelně. Možná bych se měla s někým poradit. Přece není normální, aby mě v koupelně otravovala cizí ženská. Ale vlastně se stydím to někomu říct. Dovedete si představit, že takhle po ránu vybalím na manžela: „Miláčku, taky jsi potkal tu babu v koupelně?“ Už vidím, jak tam letí celý natěšený, a nikde nikdo. A což teprve kdybych mu řekla, že je nahá. Normálně, bez legrace, nahá. No, ale kdyby ji přece jen zahlídl, stejně by byl pěkně zklamaný a možná by se dal i na útěk. Kruhy pod očima, vrásky a v partiích, kde by se měla kůže pěkně vypínat, jen všechno zvadle visí. A na konec celulitida.
Když se dá dotyčná ráno trochu dohromady, většinou od ní mám až do večera pokoj. I když občas na ni narazím i přes den, jako dnes v té tramvaji. Nebo jen zahlídnu její obraz ve výloze. A minulý týden se dokonce objevila na třídní schůzce našeho Tomáška. Přitom Tom neříkal, že by k nim do třídy někdo přistoupil. Ale potěšilo mě, že je určitě ještě starší matka než já.
No a večer, večer je zase zpátky u nás. Stojí před zrcadlem a civí, kolikrát ještě v horším stavu, než ráno lezla z postele. Docela se potí. A tak ji nechám v klidu osprchovat. Voda tak příjemně šumí, ovšem jen do chvíle, kdy se ozve bušení na dveře koupelny: „Mamí, už vylezeš? Potřebuju zkontrolovat úkol. A máme s tátou hlad, co bude k večeři? Jo, a brácha prý chce půjčit na kino. A volala babička, abys nezapomněla, že ji ráno vezeš k doktorovi. Mamí, jsi tam?“ Jsme tu. A tu babu mám pod kontrolou.
