 |
| Lachasso Nguyên Thảo, Fakulta designu a umění Plzeň |
Nebyla jsem na to zvykla, ale maminka to tusila. Koupila mi obrovskou ruzovou bundu, ktera me zahrala ve zdejším klimatu. Pry na me vypada smesne – neonove ruzova bunda s tmavou opalenou pleti... Ale me to nezajima, protoze na tenhle chlad jsem jeste nikdy nezazila.
Slunicko neni tak ostre a palive,jak jsem byla zvykla tech 10 let, co jsem zila ve Vietnamu. Ale ten vitr!
Celou cestu parkem jsem videla celkem tak deset lidi a to me prekvapilo. Nikde nikdo nic. Bylo mi receno, ze tady je klid a cisto, ale necekala jsem az takovy. Jako kdyby nikdo tu nezil.
Jsou tu vsude stromy a zacina se vsechno kvést. A v jednom rohu jsem videla posledni kus snehu, co tu zbyl. Snih je pro me absolutne nepredstavitelna věc. Tak me potesilo, ze jsem ho konecne videla. Neni sice v plne sile, ale to nevadi. Ani neslysim zadne hlasy lidi. Mam pocit, ze nejsem v realnem svete. Co to je, tohle? Nebo to jsou oni, kteri neziji? Divny.
