 |
| Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni |
Čas plynul a lvíčata rychle rostla.
Brzy je jejich maminky začaly připravovat na dospělý lví život. Mladé lvice chodily s jejich maminkami na lov a mladí lvi se učili s tátou lvem bojovat a řvát jako správný vůdce smečky. Cecilka byla nadšená, že se konečně může naučit lovit, ale Albertovi se do učení nechtělo. Radši by si hrál se svojí sestřičkou, protože se mu bojování nelíbilo, řvát moc neuměl a ostatní lvi si z něj dělali srandu.
Ve smečce ale panují přísná pravidla a tak i Albert musel zapomenout na rošťárny a dospět. S Cecilkou se od té doby už moc nevídal, všechen svůj čas trávil s ostatními mladými lvy a jejich otcem.
Jednoho dne se mu ale po sestřičce tolik stýskalo, že utekl z hodiny řvaní a vydal se jí hledat. Zahlédl ji, jak se plíží v trávě a radostně se za ní rozběhl.
„Ahoj Cecilko! Konečně jsem tě našel!“ jásal Albert. Ale Cecilka z jeho návštěvy moc nadšená nebyla.
„Podívej cos provedl, vyplašil jsi mi kořist! Jsi jako hrom do police..“ prskala a ukázala na antilopu pelášící pryč.
„Promiň.. já.. neumím se plížit tak dobře jako ty. To nás táta lev neučí.“
„Proč taky, vždyť vy lvi to ani nepotřebujete...“ odsekla Cecilka. „Co tu vlastně děláš?“
„Myslel jsem, že bychom na chvíli mohli zapomenout na učení a jít si spolu hrát, jako když jme byli malí,“ navrhl Albert a doufal že se na něj Cecilka přestane zlobit.
„Jenže my už malí nejsme. Nechci si s tebou hrát, protože nemám ráda dospělé lvy. Celý den se jenom válíte a když my lvice ulovíme večeři, jdete se první najíst a všechno nám sníte. Jste namyšlení a chováte se, jakoby jste snad byli králové zvířat!“ zlobila se Cecilka.
„Ale já nejsem jako ostatní sestřičko!“
„Ale jsi. Podívej se na sebe, jaká ti narostla hříva. Jsi stejný jako všichni ostatní lvi. A teď už mě nezdržuj, jdu ulovit něco k večeři.“
Cecilka se otočila a naštvaně odběhla pryč. Albertovi bylo velmi smutno. Věděl, že má Cecilka pravdu, že ostatní lvi opravdu jsou namyšlení, ale nevěděl jak jí dokázat že on takový není. Celou noc nemohl spát a přemýšlel nad tím co mu Cecilka řekla. A pak dostal nápad: „Když to, co mě dělá lvem, je hříva - tak si jí ostříhám!“
Zaradoval se a vyrazil na kraj pralesa, kde žily opice a požádal je, aby ho ostříhaly. Opice se smály a vřeštěly, ale hřívu Albertovi ostříhaly. Když se vrátil ke smečce, vzbudil velký rozruch. Lev vůdce smečky se mračil, ale nic neříkal. Zato mladí lvi se váleli na zádech smíchy a ukazovali si na něj. Alberta to rozčílilo.
„Jste hloupí, že se smějete. Myslíte si, že jste něco víc, když máte hřívu? Podívejte se na lvice. Žádná z nich nemá hřívu a přesto jsou šikovnější než my všichni lvi dohromady a každý den pro nás loví. A my lvi se k nim chováme s neúctou, protože si myslíme, že je to samozřejmost. Ale já takový nejsem.“ Když to dořekl, všichni na něj zírali s otevřenými tlamami. Až na jednu lvici, která vystoupila z davu a objala ho tlapami.
„Cecilko! Nechci aby sis myslela, že jsem namyšlený jako oni. Proto jsem se ostříhal, abych jako oni ani nevypadal.“ vysvětloval Albert, ale Cecilka ho přerušila.
„Promiň za to, jak jsem se chovala, neměla jsem na tebe být zlá. Jsi přeci můj bráška a nejlepší kamarád, musíme držet spolu. A jenom proto, že ostatní lvi jsou nějací, nemusíš takový být i ty. Pojď, půjdeme si teď hrát na babu, jako dřív!“
A od té doby jsou zas Cecilka s Albertem nejlepší kamarádi. Cecilka svého brášku naučila plížit se a lovit a za odměnu, že lvicím pomáhá, si pak spolu celý večer hrají, jako když byli ještě malí.
