Ten modrý byl domýšlivý a choval se, jako by byl středem světa. Rád předváděl svá ozdobná ocasní pera a pyšnil se korunkou na hlavě. Procházel se mezi turisty a jejich odhozenými kelímky od piva a becherovky a rozhlížel se, zda ho všichni dost obdivují. Vysloužil si jméno Příprcek, protože se všude připrcl. Druhý páv, Frosti, byl bílý a odjakživa skromný. Nikdo si ho nevšímal. Neměl, čím by se chlubil. V zimě skoro splýval se sněhem.
Příprcek se vždycky nalepil na lidi, co si koupili veselé kelímky, a čekal, jestli na něj nějaký ten alkohol zbyde. Vždycky zbyl. Protože cizinci jsou rozmařilí. Našinec by becherovku nevyhodil, ale bohatí Rusové klidně odhazovali nedopité kelímky, protože becherovka není vodka. To byly chvíle pro nadrzlého Příprcka.
Jednou se zmrskal jak carský důstojník a naparoval se ještě víc. Motaly se mu packy a občas spadl na zobák. Když zrovna nepadal, roztahoval paví ocas jako vějíř, opilecky pokřikoval na turisty a motal se mezi nimi, aby ho obdivovali. Začalo se stmívat, a Frosti přesvědčoval pavího kamaráda, že musí vylétnout na strom, jako vždycky, a tam přečkat noc, aby je nesežrala liška. Turisté se pomalu vytratili, nad špičkami stromů vycházel měsíc a liška už brousila kolem. Příprcek se snažil vzlétnout, ale marně. Alkohol ho zmohl a on usnul na zemi.
Když ráno Frosti slétl z jedlové větve, aby se podíval, co je nového u stánku, našel tam jen zelenomodré peří z pavího ocasu. Zůstal sám, bez pyšného kamaráda a výletníci mají po atrakci. Poučení: Lidské zvyky patří lidem.
