Lesní oči - napsala Lachasso Nguyên Thảo

Lachasso Nguyên Thảo, Fakulta designu a umění v Plzni

Pamatuji si to dobře, bylo mi devět let a jeli jsme s rodiči kempovat naším starým fordem hnědé barvy. Utábořili jsme se na malé louce porostlé květinami blízko lesa. Les byl hustý, stromy vysoké, působil temně a magicky. Úplný opak louky, která byla osvětlená odpoledním sluncem a působila na své obyvatele přívětivě. Než jsme vybalili věci z auta a postavily stan, začalo se stmívat. Táta rozdělal oheň, který byl po chvilce jediným bodem, jež louku osvětloval a protahoval stíny lesa, lesa, který mě neustále přitahoval svou tajemností.

Vstoupila jsem do lesa a vysoké smrky, mě ihned láskyplně objaly svými pichlavými větvemi. Zem byla porostlá mechem a tančili na ní stíny nedalekého ohniště. Vysoká tráva se mi otírala o nohy. Šla jsem hlouběji, do míst, kde světlo z ohniště již nemělo žádnou moc a majestátní les osvětloval svit měsíce. Stromy byli vyšší a blíže u sebe než na okrajích, tu a tam se objevil keř. Mech zmizel a já našlapovala na tvrdou zem a napadané větvičky. Mezi stromy jsem náhle zahlédla dvě světýlka. Pozorovala mě. Šla jsem blíž, ale světélka zablikala a zmizela. Les záhy potemněl, přišla opravdová noc. Ze stromů se staly jen protáhlé temné stíny a les přestal být přívětivým místem. Dostala jsem strach a chtěla se vrátit k rodičům. Nevěděla jsem však kudy a tak jsem se nevědomky ještě více vzdalovala od tábořiště, až jsem došla na malou mýtinku. Opět z mraků vykoukl měsíc a mně se naskytla úchvatná podívaná. Mýtinka byla kruhová, po obvodu ji strážilo ostružiní. Měsíc osvětloval srnu, která si nerušeně vychutnávala šťavnatou trávu. Nechtěně jsem šlápla na suchou větvičku a srna zvedla hlavu, kterou zdobily dvě krásné oči. Oči, jež byly světélky mezi stromy. Chvíli mě pozorovala a pak se dala na útěk. Běžela jsem za ní. Ostružiní mě řezalo do nohou a zakopávala jsem o kořeny stromů. Asi po deseti minutách běhu jsem zahlédla světlo. Prosvítalo z dálky mezi stromy. Nechala jsem srnu srnou a rozběhla se za světlem. Světlo vydával oheň, kolem kterého postávali ustaraní rodiče. Šťastná, že jsem zase zpátky, jsem se vrhla mámě do náruče. Až ve světle ohně jsem si teprve všimla svých poškrábaných nohou a potrhaného oblečení. Sedla jsem si mezi rodiče a byla spokojená, že jsem zase zpátky. Kdybych se ohlédla k lesu, ke kterému jsme seděli zády, viděla bych mezi stromy problikávat dvě bystrá světélka.