Pohádka o sněhu a létání - napsala Barbora Mrázková

Andrea Bialková, Fakulta designu a umění v Plzni

Když jsem byla malá, zimy kolikrát trvaly od listopadu do května; a byly to těžké zimy, tak těžké, až se člověk divil, že se pod nimi zemská krusta nepropadla. Začátkem února měl každý sněhu až po krk – dospělí, protože museli každé ráno vstát a v bundě přehozené přes pyžamo odhazovat příjezdovou cestu, a dětem jednoduše sahaly závěje až k límcům.
Na polích bývalo sněhu ještě víc; během zimy jsme tam vyšlapávali hluboké cestičky, úzké a spletité jako v řeckém labyrintu. Když sněžilo, člověk si mohl stoupnout doprostřed takového labyrintu, a když se dostatečně dlouho díval přímo nahoru, měl pocit, že letí bílým vesmírem plným malých načechraných hvězdiček a planet, které ho míjejí na svých kosmických cestách.

A tak jsem se jednoho příjemně mrazivého odpoledne vydala ze školy přes jedno takové pole. V nejhlubším místě labyrintu si malý človíček jako já vždycky připadal jako úplně, úplně sám na Zemi. Nebo v celém vesmíru!Stála jsem mezi studenými stěnami, červené tváře, nudle u nosu a ztuhlé prsty vražené do kapes prošívané bundy, protože jsem si ráno zcela očekávaně zapomněla rukavice. Dívala jsem se do bílé nicoty nad sebou. Pomalu jsem přestala vnímat tvrdou zem pod svými podrážkami, odlepila jsem se od země a už jsem letěla prázdnotou a sněhové vločky svištěly kolem mě jako malinké asteroidy. Některé byly malé a precizně vytesané do úhledných šesticípých tvarů. Některé se vznášely lehce jako peříčka, nahoru, dolů, sem a tam, jak je záchvěv vánku zrovna popohnal, a nenuceně kolem mě propluly. Občas se okolo prohnala těžká, nacucaná vločka – hotová vloka – a já ve svém letu musela obratně uhnout, aby nedošlo k havárii s katastrofálními následky. Několik minut jsem takhle putovala, přede mnou nic než mléčná hlubina, když se mezi protiletícími vločkami vynořil jakýsi podivný, nepravidelný tvar.
‚No tohle!‘ podivila jsem se v duchu. Že bych narazila na nějaké dosud neobjevené těleso mléčného kosmu?
Jak jsem se přibližovala, obrysy toho záhadného asteroidu se stávaly pevnějšími a ostřejšími, až jsem dolétla sotva na pár metrů k něčemu, co se zdálo být jakýmsi obrovským mechanickým strojem, posazeným na hustém sněhovém mraku. Jeho prapodivné součástky se rytmicky pohybovaly s tlumeným hukotem, mnohem tišším, než by taková hromada pístů, klapek, pásů a ozubených kol měla logicky vydávat. Samozřejmě umístění té mašiny na oblaku plujícím po nebi smysl nedávalo už vůbec.
Uprostřed té velkolepé podívané seděl na polstrovaném sedátku malý mužíček, stařeček sotva metr vysoký se zvláštními, poněkud hlodavčími rysy. Navzdory mrazu na sobě neměl o moc víc než kostkovanou košili a montérky s laclem. Jeho tváře byly červené, stejně jako kulich, který měl naražený na hlavě tak, až mu velice výrazně odstávaly uši, takže vypadal ještě víc jako jakýsi prapodivný hlodavec.
Takhle si tam hověl, zabraný do tlusté knihy, kterou držel v jedné ruce, zatímco druhou si kroutil prstýnky ve svých bílých huňatých licousech. Zrovna jsem se chystala překonat svou stydlivost a pozdravit ho, když tu jedna z trubek trčících vzhůru z velkého stroje začala vydávat vysokou, cinkavou melodii doprovázenou úzkým proužkem páry. Mužíček si založil stránku vybledlým lístkem do divadla, vyskočil ze svého křesla a lehce jako peříčko přeskákal po povrchu stroje k trylkující trubce. Poklepal na malý ciferník, pootočil dvěma knoflíky a nakouknul do kulatých dvířek pod nimi, přičemž si neustále – snad ze zvyku – nakrucoval vousy. Písnička ustala, pára zmizela a stařeček spokojeně pokýval hlavou. Pak se otočil, nejspíš s úmyslem vrátit se ke své knížce, a všimnul si mě, jak na něj v rozpacích koukám.
„Vida, poletující holčička,“ zabrumlal. Zamyšleně svraštil obočí a několika lehkými skoky přistál přímo přede mnou. „Takové často nevídám! Dobrý den.“
„Dobrý den,“ pozdravila jsem vyplašeně.
„Mohu-li se zeptat, létáte tudy často?“ zeptal se.
„Ani ne,“ přiznala jsem. „Tedy, obvykle létám jen tak u země, když sněží. Dneska jsem asi zaletěla výš, než jsem chtěla.“
„To je mi ale náhoda! Já také létám, jen když sněží. Víte, já se starám o tvorbu vloček. Jsem sněžný inženýr. Krásná práce, a jak důležitá!“ Mužíček se široce usmál.
„Takže tady tenhle stroj vyrábí vločky?“ Ani jsem se nesnažila skrývat své nadšení.
„Ano, ano! Pojďte – tedy, přileťte, hahá! – blíž, rád vám to předvedu!“
Pan inženýr začal poskakovat kolem stroje a s jiskrami v očích mi vysvětlovat funkce jednotlivých součástek. Plný elánu se rozmachoval ve velkolepých gestech a ukazoval mi míchače a hmoždíře všech velikostí, lisy na vločky, kotle s kroupami, zásobníky jinovatky, mixéry na mokré vločky, šlehače na suché vločky, mrazáky a lednice a spousty a spousty dalších zvláštních vynálezů. Bylo na něm vidět, že je na svůj sněžný stroj nadmíru pyšný. Na závěr prohlídky mě nechal zatáhnout za velkou páku a velká trouba na okraji mraku vychrlila dávku měkkých, načechraných vloček.
To už se začalo připozdívat a mléčný vesmír okolo nabral tmavomodrý nádech.
„Je to nádherné, pane inženýre, ale já už musím domů,“ povzdechla jsem si s neskrývaným zklamáním.
„Nevadí, slečno, nevadí! Však mně už taky pomalu končí směna,“ zahlaholil starý inženýr, „pro dnešek je sněhu dost.“
„A až bude zase sněžit, budete mít službu u nás?“ zeptala jsem se.
„Možná, možná. To záleží na vedení. Ale někdo tu bude určitě, na to se můžete spolehnout. Můžete mi poslat dopis po některém z mých kolegů!“ Postupně utahoval všechna kroutítka a tahátka a proudy sněhu z postranních rour postupně ustávaly.
„To je dobrý nápad! Ale já ani nevím, jak se jmenujete, pane inženýre,“ připomněla jsem.
Stařík se plácnul do čela.
„Ha! Těžko byste mi poslala dopis, kdybyste ani nevěděla komu, že ano? Vidíte, už mi paměť tolik neslouží. Evžen Sněžný, těší mě,“ potřásl mi srdečně rukou.
„Barbora Mrázková,“ odpověděla jsem a zasmála se. „Oba dva máme zimní jména, to je dobrá náhoda!“
Evžena Sněžného to rozesmálo ještě víc než mě. Chechtal se, až mu po červených tvářích stékaly slzy, a ještě když nastartoval svůj sněžný stroj a začal se vzdalovat, pořád se hihňal. Naposledy jsme si zamávali a pak zmizel v houstnoucí tmě.
Protože přestalo sněžit, nemusela jsem letět nazpátek – stačilo se podívat dolů a moje nohy byly zase zpátky pevně na zemi. Zvedla a oprášila jsem svoji aktovku, na kterou se mezitím snesl sněhový polštář, a utíkala jsem domů. Naštěstí jsem domů nedorazila moc pozdě, protože v zimě se stmívá už brzy odpoledne, ale i tak jsem si vysloužila pokárání, že se zase toulám.
S panem sněžným inženýrem Evženem Sněžným jsem se od té doby ještě několikrát potkala, a když zrovna neměl službu, psali jsme si dopisy. Čím jsem byla starší, tím méně sněhu přes zimu napadlo. Ptala jsem se na to pana Sněžného, a ten si mi postěžoval, že se vedení přizpůsobuje dnešní ekonomice a rozšiřuje oddělení deště, zatímco na nákup nových sněžných strojů nejsou prostředky, staří inženýři začínají chodit do důchodu a mladí o sníh nemají zájem.
‚Kvůli tomu oteplování zeměkoule je sníh stejně dražší vyrábět, takže ani dotace na to už nedostáváme,‘ psal pan Sněžný v jednom z dopisů.
Zanedlouho i on odešel do důchodu a já jsem vyrostla, a přestala jsem létat, když sněží. Pořád si čas od času píšeme, ale naše dopisy jsou čím dál smutnější, protože každou zimu je to se sněhem zase o něco horší.
Po spoustě věcí z dětství se mi stýská. Po labyrintech na poli, po klouzání na zmrzlé řece, po sáňkování a cucání ulomených rampouchů. Mám ale veliké štěstí: čas od času se mi ve spánku poštěstí létací sen, a v takových snech zase prolétávám bílým vesmírem.