„Neměla,“ řekla Kateřina stroze a chystala se praštit s telefonem. „Počkejte, nabízím zajímavý zisk, jde o akcie,“ zaznělo ze sluchátka. Kateřina prudký pohyb rukou zastavila…
Když jí jednou kamarádka Lada, cuchta od plotny jako ona, sdělila, že vydělala na akciích milion, Kateřina málem omdlela.
Už proto, že ve firmě, na které Lada zbohatla, Kateřina už dlouho pracovala a věděla, jak báječně se společnosti daří. Dokonce z titulu své profese téměř měsíc co měsíc psala generálnímu řediteli děkovné dopisy zaměstnancům, jak „jsme zase pokořili magickou hranici“ - 400 korun, 500 korun, 600 korun…
Teď to bylo už tisíc a Kateřina si denně říkala: „Ty hloupá huso, najdi si čas zajít za burzovním makléřem, vlož úspory do akcií své firmy a brzy budeš za vodou jako Lada…“
Ale pak jí vždycky někde uvnitř hlavy zazvonil výstražný signál: „Kašli na akcie, vydělávej si tím, co umíš…“
A najednou burzián na drátě. Sám od sebe.
Vidina peněz Kateřině zcela zatemnila mozek, když souhlasila s tím, že přijde na schůzku.
Moderní budova v centru města vyhlížela solidně. Pán z telefonního sluchátka Kateřině vysvětlil, že jejich firma je podfirmou jiné, ještě solidnější burzovní firmy. A ta je zase navázána na úžasné mezinárodní společnosti. Všechny měly v názvu něco důvěryhodného jako kapitál, zisk, partner, finance. „ Nemusíte se bát,“ říkal pan Vlček, když se mu Kateřina svěřila, že ještě nikdy na burze neobchodovala a vůbec tomu nerozumí.
„Je to jasné. Tahle firma jde nově na burzu a analytici předpokládají zajímavý zisk. A když si od obchodníka něco navíc půjčíte, bude zisk ještě větší!“
„Víte, a co když půjdou ty akcie dolů?“ namítala Kateřina s poslední špetkou zdravého rozumu.
„To pak zase vyděláváme na tom sešupu, víte?“ usmál se na ni okouzlující finančník. Kateřina moc nevěděla, vlastně vůbec nevěděla... ale už byla lapena. Neobstála, jako neobstojí před pokladem většina pohádkových hrdinů, o nichž četla každý večer dětem.
„Jen mi ještě musíte podepsat tohle,“ přistrčil pan Vlček Kateřině vedle smlouvy nějaký dotazník a ukazoval budoucí akcionářce, kde má zaškrtávat „správné“ odpovědi, aby „nám to prý povolili“... Kateřina absolutně nerozuměla, co by jim neměli povolit, a už vůbec se jí nechtělo vyplňovat, jak je zkušená akcionářka, když panu Vlčkovi už několikrát vysvětlila, že na burze ještě nikdy neobchodovala, a tudíž je naopak úplně nezkušená.
„Takhle to vyplňují klienti všichni!“ podíval se na ni pan Vlček rozpačitě. „Je to jenom formalitka…“
Povzdechla a zeptala se: „Tak říkejte, kde mám co ‚správně’ vyplnit!“
S odstupem času si Kateřina uvědomila, že takhle debilně se chovala naposledy před čtvrt stoletím. Tehdy první den na vysoké škole, zjančená a vystresovaná z úporného třídního, podepsala jako „formalitku“ - spolu s žádostí o tramvajenku a obědy v menze - i přihlášku do SSM. Ve zralém věku už by ale člověk přeci jen měl vědět, co dělá.
Prostě rozum ji opustil. Slyšela jen to, co slyšet chtěla: „To mi poděkujete, až budete mít za pár dní zajímavý zisk!!!“ … a rodina na nové auto, dům, chatu... Snila...
A pak to začalo. Zajímavý zisk se nevydařil. Nový podnik na burze okamžitě propadl.
„Já bych si chtěla dát peníze do firmy, kde pracuji,“ řekla důrazně Kateřina. „A tam to nechat!“
Ale „poradce a partner“ ze sluchátka urputně radil vrazit peníze jinam, do Polska. Neřekl však už, co říci měl: že k poplatkům za nákup a prodej zaplatím obchodníkovi navíc ještě spoustu peněz za převod z koruny na zloté a pak znovu ze zlotých na koruny. Takže ačkoliv akcie lehce stouply a „zajímavý zisk“ přišel, prakticky však stačil jen pokrýt výdaje spojené s transakcí. A to bylo právě to, co Kateřina dopředu vůbec nevěděla.
V záchvatu euforie konečně prosadila svou osvědčenou firmu s tím, že by v ní své úspory chtěla pár měsíců nechat. Jak moudré do bylo rozhodnutí. Jak se Kateřině ulevilo, když do týdne byly peníze zpátky a ještě něco vydělala. Avšak už tu byl její finanční poradce a „spolehlivý partner“ pan Vlček s hrozbou propadu zvolené společnosti a s novou zaručenou nabídkou: „Je to samozřejmě na vás, ale teď můžete opět vydělat na těch polských akciích…“
Bohužel, zase neřekl, jak je to s poplatky na konverzi. Suma sumárum. Během měsíce Kateřina uskutečnila téměř deset obchodů s vyhlídkou na „výhodný zisk“. Dokonce dvakrát za tu dobu si prosadila nákup své osvědčené firmy a vždy na ní alespoň něco z celkové ztráty snížila. Všechno ostatní byly finanční katastrofy, kdy Kateřině její „partner-poradce" vždycky okamžitě obratem doporučil nakoupit jiný, „výhodnější" titul. Ve finále jí poradil akcie společnosti, která propadla na celé čáře.
Kateřina přišla o všechno.
A bylo to právě ve dnech, kdy její domovská firma, do které od počátku chtěla peníze dát, vystoupala na historické maximum.
Jenomže poradit solidně své klientce nechat peníze na jednom účtu, to bylo pro Kateřinina protřelého „poradce" příliš nevýhodné. Přišel by o svůj zaručený „zajímavý zisk“.
Po měsíci hraní na burze Kateřina přišla o všechny své úspory. Mohlo ji utěšit jen to, že v problémech nebyla sama. S ní se daly napálit nejen hloupé cuchty od plotny. Povodníkům naletěli i lékaři, učitelé, profesoři, inženýři, ekonomové...
A protože i Národní bance připadá takové jednání při náboru nových akcionářů neetické, odebírá nesolidním makléřům licence. Jenže podvodníci na vše mají fintu: přejmenují svou firmu a jedou úplně stejně dál…
Zvoní telefon: „Tady Beránek, béfícékapitál…“
