Nevím kudy jsem se sem vlastně dostal. Na to to příjemné tiché místo plné vzduchem poletujícího prachu. Ne že by mi to nějak vadilo. Je ještě šero, měl bych si najít nějaký zapadlý koutek na spaní než se rozední. Sakra, co je to? Tolik světla a hluku. Najednou se to krásné tiché místo proměnilo v cirkus. Když jsem se rozkoukal zjistil sem, že někdo odtáhl molitanové žíněnky za kterými jsem si tak krásně hověl. Všude je spousta nekontrolovatelně pobíhajících dětí, které vytvářejí naprosto nesnesitelné otřesy, zvuky a pachy. Skáčou přes švihadla lezou po žebřinách, tyčích, provazech a bezhlavě z nich seskakují. Boty jim skřípou o zeleně nalakovanou podlahu. Křičí. Náhle se po celé místnosti rozezní nesnesitelně vysoký tón píšťalky. Ticho. Všechny nohy se mi chvějí. Beru to úprkem kolem zdi pod dřevěné oprýskané lavičky, na kterých sedí děti a šijí sebou.
Křup.
„Fůj, pane učiteli rozšlápla sem pavouka!!!“
