V knize Johna Gardnera Art of Fiction jsem odpověď konečně našla. Veškerá umělecká tvorba má totiž ta stejná pravidla. Ta výtvarná pro mě nejsou nic nového. Díky tomu mi došlo, že odpověď na tuhle otázku už vlastně dávno znám.
Stejně jako spisovatel čte knihy, ve kterých sbírá slova a možnosti, jak je použít, tak i ilustrátor (malíř, sochař...) musí kreslit studie, ze kterých si v paměti vytváří svou vlastní knihovnu tvarů a systémů využití.
To je ale jen základní materiál pro uměleckou tvorbu. Z něj se ještě musí vytvořit cihly a z nich potom seskládat celý dům.
Když začne ilustrátor kreslit obrázek s novým námětem, nespoléhá se většinou jen na realitu, kterou důvěrně zná. Hledá nové kompozice a je schopný vybudovat úplně nové, ale přesto uvěřitelné tvary. A to jen díky tomu, že scénu postupně seskládá z drobných detailů, které jsou mu známé, zasadí ji do prostředí, které existuje nebo se jím alespoň inspiruje. A když se mu podaří použít vše správně, potom ani hybridní postava vytvořená kombinací myši, holuba a ryby nepůsobí nedůvěryhodně.
Stejná pravidla platí pro spisovatele. Nemusí psát o události přesně tak, jak se mu stala, aby působil přesvědčivě. Stačí ji vybudovat s reálnými detaily a odůvodněným chováním postav, které nás donutí přemýšlet o scéně jako o něčem, co by se mohlo stát, i když jde o nadpřirozeno. Proto by stejně jako ilustrátor měl být i spisovatel dobrým pozorovatelem okolí, vnímat chování lidí, vznikající situace, ale i vyvalený patník u silnice a roztrženou kapsu na kabátě. Být vlastně takový Sherlock Holmes vlastního příběhu.
