„Ale ne, už zase ta písnička, to snad není pravda!“
„Šplouchy šplouchy... “
„No jasně a teď to z té hlavy nedostanu. Ticho! Přestaň s tím, vypadi! To se nedá poslouchat! „Šplouchy šplouchy... “
„Ach jo, není nad to mít vnitřní hlas se špatnou pamětí. Hej, ty tam uvnitř, nemohl by sis příště zapamatovat víc než jen refrém.“
„Šplouchy šplouchy... “
„Takže asi ne.“
„Šplouchy šplouchy... “
„Co jsem to slyšela za příběh o tom hluchém pianistovi? Ten který celý život usilovně trénoval, aby uměl zahrát tu nejkomplikovanější melodii. Než přišla válka a jedna z bomb ho připravila o sluch. Od té doby už neslyšel nic, jediné co mu neustále hrálo v hlavě byla ta melodie po které tolik toužil. Připomínala mu o co přišel, ale nemohl se jí zbavit. Málem z ní zešílel. Nezbývalo mu nic jiného než se jí poddat. A v tu chvíli se do ní znovu zamiloval a už nikdy nechtěl aby ta melodická krása přestala hrát.“
„Šplouchy šplouchy... “
„Šplouchy šplouchy... “
„Šplouchy šplouchy... “
„Hmm, tak to tady fungovat nebude. Vzhledem k tomu že můj vnitřní hlas je ještě větší antitalent než já, tak to skřehotání ani s největším přemáháním nepřeměním na něco krásného, natož melodického.“
„Šplouchy šplouchy... “
„Asi se s tím budu muset smířit. Horší to snad být nemůže. A co se to říká o tom, že každý se nakonec odrazí ode.....áááááááááááa!“
„Co to je za kreténa?! Pitomý auto, vždyť mám zelenou. To neví že při odbočování vpravo se chodcům dává přednost?! To snad není pravda, ten snad nemohl prolízt autoškolou. Myslí si že je pán světa a tohle pro něj neplatí?“
„Fuj tyhle šoky nesnáším. Kde jsem to byla? Takže koupit banány, jablka, je hele mají ve slevě meruňky...“
„Šplouchy šplouchy štika žere mouchy, žbluňky žbluňky a kapr meruňky.“
„Ale ne! Už zase!“
