"Tati, co je to?" ptá se mě Pepík. Co mu říct? Shodit se a přiznat, že nevím, nebo dělat hluchého seniora.
Mohla by z toho být výborná hra. "Řekl bych ti to, ale to by si přišel o bojovku. Budeme pátrat společně, co to je. Chceš?" Je nadšený!
Vydáváme se společně kolem domu. Dál od pergoly to slábne. Vracíme se na terasu.
"Fasáda čistá!" hlásí.
Zkoumáme píď po pídi dřevěnou konstrukci přístřešku. Nic.
"Zvednu tě na ramena, ať vidíš výš."
"Neee! To není potřeba," bojí se. "Mám pocit, že je to za rohem."
Opravdu. Krytka výdechu digestoře. Rachot jak z dvoutaktního motoru automobilu Trabant z bývalé NDR. Je vysoko.
"Jdeme pro štafle."
Je zřejmé, kdo tam poleze. Senior. Není mi o nic líp než mému spojenci. Sahám v obavách na krytku a myslím na nejhorší. Nejde to.
"Přines šroubovák!", velím. Ani to nedořeknu a mám ho v ruce. Už je pod víčkem. Lup a padá k zemi. Rachot ustal. Tázavě se ne sebe díváme. Pořád je ticho. Najednou se ozve zabručení a z díry vylétá obrovský čmelák. Ufff! To bylo strachu.
