V Číně je pověst, že každý člověk má na malíčku navázanou jednu červenou šňůrku, která ho dříve nebo později určitě navede na cestu k jeho spřízněné duši, u níž je druhý konec šňůry. Mohla by být natažená, zamotaná, ale nikdy se neroztrhne.
Cestuji hodně, hledám spřízněnou duši. Je jediná na světě. Tak přeci nemůže být 15 minut za barákem, že?
Strávila jsem patnáct let cestováním, abych mohla najít svou spřízněnou duši. Pozorovala jsem svou šňůrku už odmalička, jestli mě někam povede... ale byl to dlouho jen smotek nití. Už jsem přestávala doufat. Nebyla jsem si najednou jistá, jestli moje spřízněná duše vůbec existuje.
Všichni kolem mne už svou půlku našli a byli s ní pravděpodobně šťastní.
Jednoho dne jsem se vrátila domů, odkud jsem odešla před patnácti lety.
Prošla jsem kolem města, ve kterém jsem vyrostla, a všimla jsem si, že se šnůra konečně zkrátila a napnula.
Překvapená jsem se zběsile rozběhla za ní s pocitem nadšení v srdci.
Konečně už potkám svou spřízněnou duši?!
A pak jsem uviděla druhý konec šnůry. Byl zabořený do země.
Rozhlédla jsem se kolem.
Hřbitov.
Takže nakonec jsem potkala svou spřízněnou duši... 15 minut za barákem, co?
