„Fakt? A co vlastně?“
„Křídla, přece.“
„Vážně, Gábino? Já nic nevidím…“
„Ty nemusíš vidět. Hlavně, že já je cítím.“
„A kde je máš?“
„Na zádech - mezi lopatkama. Tam, kde je srdeční čakra. Odtud vyrůstají.“
„Jaká jsou?“
„Každý den jiná. Včera jsem byla motýl.“
„A dneska?“
„Dneska mám dračí. Zlatozeleně se lesknou, mají jemné šupinky a jsou obrovská. Dávají mi sílu.“
„A to jako umíš lítat?“
„Když zavřu oči, můžu i létat.“
„Takže je to jen jako…“ na Daně je vidět, že je zklamaná.
„Myslíš? Včera jsem dostala na plese titul královny večera.“
„Ty!? Promiň, ale nejsi zrovna typická kráska.“
„Já. Představ si - šlo to úplně samo. Byla jsem prostě motýl. A dneska? Poprvé jsem odprezentovala své návrhy.“
„Ty jsi je vytáhla ze šuplíku a ukázala šéfovi? Já tě nepoznávám. Jak to dopadlo?“
„Výborně! Pochválil mě a dostala jsem přidáno. Říkala jsem, že dneska mám dračí…“
„Já chci taky křídla!“
„Jasně, každý může mít křídla! Stačí, když zklidníš dech, budeš se soustředit mezi své lopatky a požádáš o ně. Najednou je ucítíš i uvidíš. Pak je rozbalíš a zamáváš jimi. Jsou tam celou dobu, jen o nich nevíme. Zapomněli jsme.“
Gabriela pozoruje svou nevěřící kamarádku. Sleduje, jak zavírá oči, celá se narovnává a v obličeji se jí objevuje úsměv. Ještě tomu tak moc nevěří, ale už ví, že i ona má svá křídla. Jaká asi?
xxxxxxxxxxx
Více povídek autorky naleznete na: http://www.olivie-uzasna.cz/
