 |
| Satya |
Máma auto neměla. Ale táta, kterého jsem vídal o víkendech, ano a na nóbl věcech si zakládal. Rukavice tak tajemným způsobem odkazovaly na dobu, kterou jsem si nepamatoval. Na dobu, kdy byli spolu a dávali si dárky.
Někdy jsem mámu poprosil, aby si je oblékla. Byl to obřad, měla v té době už asi pár kilo navíc, a tak když se do nich narvala, z ozdobných otvorů ji vylézaly růžové bochánky kůže. Asi i na ni měly nějaký magický vliv. Byla ráda, když je mohla sundat.
Podobným způsobem se do rukavic rve můj brácha. Nevím, jestli to je nějaká dohoda mezi majiteli kabátů z velbloudí srsti, ale asi k takovému převlečníku patří o číslo menší rukavice z kvalitní lesklé, černé kůže. Někdy se ho musím zeptat, jestli je má vždycky naruby, když se z nich svlíká.
Já mám rukavice z tržnice. Jsou obrovské, pletené a vevnitř s flísem. Vklouzne se do nich jako nic a když je chci sundat? Stačí zatřepat rukou. Házím-li sněhové koule našemu psíkovi, musím je dát pak na kamna. Snadno nasáknou. I můj život doma v Čechách je takovej.
Po dekádách urputného snažení jsem dobrzdil na volnou plandavost. Opustil jsem vnější formu blýskavé tuhosti a dospěl k všeobjímající měkkosti. A že ke mně snadno proniká vnější svět? Však ono to uschne. Snad proto se nám se ženou tak lehce cestuje. Setřepeme tuhle rukavici, obnažíme se zkušenosti a jdeme se osahávat, dotýkat a hladit s tím světem za humny našeho doma.
Podobně je tomu při návratu. Vklouzneme zpátky do měkka chlupů našeho psíka Káji, do útulnosti malého domku a objetí přátel.
Pravda, letos po návratu z Indie, bylo naše domabytí trochu omrzlé. Museli jsme domek vyhrabat ze sněhu a rozmrazit. Ale už je zase teplíčko. Namožená záda mi správně připomněla, že všechny ty konce malých cest vedou v konečném součtu ke konci té velké Cesty.
Já vím, že se to nenosí. Mluvit v době motivačních kurzů a viagry o překročení horizontu, druhé půlce, o tom, že: „je čas rozmetávat kameny a je čas ty kameny sbírat". Ale moje pletená rukavice prostě nepotřebuje být cool.
Vlastně si z celé duše přeju, abych až přijde ten opravdový Konec Cesty, byl schopen ji snadno setřást. Abych se mohl nahý spojit s nahotou bytí, bez všech rukavic a napořád.
Ale teď si ji ještě nějakou dobu nechám. Je v ní teplo a měkkoučko.
Kurzivou cituji Jaromíra Nohavicu: Sudvěj
Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/
