 |
| Ilustrace: Satya |
Prožíval jsem nádhernou etapu života. Byl jsem na cestě kolem světa. Přijel jsem do Pákistánu po zemi, přes Balkán, Turecko a Írán, před tím se zastavil v Sýrii. Používal jsem místní autobusy, nechával se zvát od lidí na návštěvy, přijímal pozvání na jídlo a toulal se v odlehlých vesničkách.
Svět byl barevný, plný milých lidí, kteří když mohli, rádi si povídali. Všude byli zvědaví na život v materiálním a sexuálním luxusu Evropy a na to, co si myslím o jejich zemi, náboženství, o probíhající válce. Přesně tak byl zvědavý i ten chlápek se samopalem.
Ve Skardu byly volby. Džípy byly ověšeny spoustou vousatých mužů v shalwar kameez a nejvíc křiku bylo slyšet od voličů Pakistan Pople Party. Místních lidovců. Skandovali hesla v jazycích Šina, Balti nebo Barušaski a byli hluční a vášniví.
Z balkónu hotýlku, kde jsem bydlel, jsem pozoroval hemžení, a protože se na mě sem tam nějaký vousatý volič usmál nebo zamával, fotil jsem a cítil se bezpečně. K večeru jsem se vydal na procházku po okolí, obdivoval vodní elektrárnu, ale nejvíc obrovské hory kolem dokola. Unavený nádherou hor a nadmořskou výškou, sednul jsem si na kámen u cesty. Po chvíli jsem se instinktivně ohlédl. Ve stínu stromků za mnou již někdo odpočíval.
Muž v mém věku měl přes kameez dlouhou košili přehozenou vestou z ovčí kůže. Pohodlné kalhoty shalwar mu umožňovaly sedět se skříženýma nohama. Pozdravil jsem s rukou na srdci a lehkou poklonou: „Salam alejkum." Mír s tebou.
A vyslechl jsem odpověď: „Alejkum salam." I s tebou mír.
Chlapík se při zvedání ze země opřel o samopal AK 47, který mu ležel za zády, a přišel si sednout ke mně. Zbraň položil vedle sebe. Používané, pohodlné oblečení. Stará výšivka na vestičce se ztrácela v nánosu památek na pastevecké ohně. Tmavý obličej s černou kresbou vrásek kolem očí, často mhouřených proti ostrému slunci. Olámané silné nehty, upracovaná kůže dlaní. Rozedrané čínské kecky na nohách bez ponožek vypráví o tvrdém životě. O tvrdém a nebezpečném životě ve vysokých horách, které obchází válka.
„Odkud jsi?"
Jeho slušná angličtina mne překvapila tak jako otřískaná zbraň.
„Z České republiky." Snažím se necivět na samopal a dodávám: „Předtím Československo."
„Rusko?"
„Ne, ne." Už po milionté se stydím za minulost své země. Za mojí minulost. Za tu připosranost, kterou nás všechny nakazila nenávistná ideologie. Za deprimující vládu průměrné tuposti. Za ohnuté hřbety ve strachu o beztak mizernou každodennost. Za kolektivní lhaní. Za to, že jsem v osmnácti volil ve volbách, kde nebyl výběr. Za to, čeho jsem byl do dvaadvaceti součástí.
„Byli jsme pod vlivem Ruska, ale byli jsme svým způsobem svobodná země." Mám pocit, že trochu lžu, možná i sám sobě. A tak rychle dodávám: „Přinejmenším jsme měli svoji vlastní vládu."
„Já rozumím." Měkké vážné tmavé oči. Čtyři desítky let života v přísném Islámu, v nějaké zapadlé vesnici. Pár horských sedel od míst, která nejdřív ruská a teď americká armáda bombarduje.
Myslím, že rozumí. Že rozumí mně, mým pocitům studu a i tomu, že sobě a jemu trochu lžu.
„Líbí se ti Pákistán?" zeptá se.
„Jo, moc," odpovídám. Možná až příliš nadšeně. Ale jsem rád, že jsme opustili trapné období dějin země, kde jsem se narodil.
„Líbí se mi hory. Místní lidi, jídlo, všechno," rozplývám se. Úlevou.
„A co říkáš na americkou zahraniční politiku?" chce vědět. Pořád mluví mírným klidným hlasem.
„No, v posledních letech je v ní spousta toho, s čím nesouhlasím," říkám popravdě. Myslím na Vietnam, Kambodžu, Chile a na to, jak někdo řek', že poslední válka, kde bylo jasné, kdo je dobrý a kdo špatný, byla druhá světová.
Muž mi nabízí bídísko. Typickou místní tenkou cigaretu balenou v listu. Kouříme. Slunce klesá k zubatému horizontu.
„A co si myslíš o Usámovi bin Ládinovi?"
Přichází zkouška? Zůstane po ní hořet ohýnek svobody, který jsem v sobě za poslední léta rozfoukal? Jak svobodným člověkem jsem se stal? Mysl horečně pracuje.
„Víš, já vlastně nevím, jestli opravdu existuje nebo ne. Nikdy jsem ho neviděl. Neznám ho osobně." Byl jsem na dřeni toho, čemu můžu věřit? Nebo v zóně strachu? „Během mého života jsem viděl spoustu lží v televizi, slyšel v rádiu, četl v novinách," klopýtám dál. „Jedním jsem si ale jistý. Každý člověk si zaslouží mír. Mír, aby mohl žít, milovat, vychovávat děti. Každý a v každé zemi."
Jistota v hlase mne v závěru usvědčuje z upřímnosti.
„To je pravda," souhlasí po chviličce.
Prošel jsem? Podlezl? Byla to vůbec zkouška? Nevím.
Kouříme a slunce zapadá. A mír je s námi. Salam Alejkum.
Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/
