Karlovo náměstí. Jedno z největších na světě. Snad i proto působí internacionálním dojmem. Na chodnících snadno potkáte lidi všelijakých národností. Lidi s pletí, které říkáme žlutá, černá, hnědá, bílá. Možná to způsobuje blízkost metra, možná nedaleká fakultka, možná je to prostě Praha v roce 2017.
Ale možná tohle vnímáte jako samozřejmost a není to pro vás vůbec důležité.
U vchodu do Václavské pasáže je bufet. Denně několik hotovek, česká klasika v kombinaci s kuchyní středního východu i dobroty pro vegetariány. Arabský kuchař žertuje s českým, spolu si dobírají ukrajinskou paní u pokladny. Esence laskavého soužití a tolerance.
Říkám vám, nezasloužím si to.
Minulý týden jsem si užíval středoevropský luxus. K obědu ve zmíněném bifé jsem si dal kuře a jako přílohu velikonoční nádivku. Žiju v míru, mám dost peněz na to, abych si dal výborné jídlo, mám spoustu svobody a práv. Jsem zdravý. Mohu si sám objevovat Boha klidně jen pro sebe. Mohu mu říkat, jak chci a nebo tvrdit, že tu žádný není. Patřím tím k malé části privilegovaných na téhle planetě. Myslíte, že jsem se o to nějak zasloužil? Vůbec ne. Jen jsem se tady narodil. A podobně se kolem mne má kde kdo.
Ale ne všichni.
Paní, co seděla vedle u stolku pro pět jen se svým synkem, měla mastné vlasy, tak padesát kilo nadváhu, sto padesát centimetrů výšku a baňaté kotníky přetékající z plátěných kecek. Laciné tepláky, primitivní slovník. Její desetiletý syn byl mentálně retardovaný. Za tlustými brýlemi koulel očima, malou hlavu tiskl nejistě do ramen.
Není divu. Jeho maminka střídala projevy infantilní lásky s nepochopitelnou přísností ve vteřinových intervalech.
„Ty jsi moje štěstíčko," mohl se chlapec dozvědět, pokud tedy slyšel, co mu máma říká, protože ve stejnou chvíli mu zabořila hlavu mezi svá obrovská prsa.
Asi se dusil. Začal kolem sebe mlátit rukama a shodil ze stolu papírový ubrousek.
„Tak, a nemám tě ráda. Jsi strašný, ošklivý kluk. Jestli to uděláš ještě jednou, už tě nikdy nikam nevezmu. Budeš do smrti doma zavřený." Kluk byl odmrštěn ke zdi ve vlně zlosti. Něco huhlal, byl obejmut a pak odkopnut. Znovu a znovu.
V tuhle chvíli jsem si vzpomněl na starou Spartu a její skály.
Není nad klasické vzdělání.
Do děje vstoupila další skupinka. Babička, máma a dcera. Černovlasé, snědé. Žena se starší dámou spolu mluvily cikánsky, na dvanáctiletou holčičku se obracely v češtině s typickým přízvukem. Dívka si sedla proti obézní paní a pozorovala ji i jejího synka.
Ten se do toho vložil: „Mámo, ta holka je kluk?" Možná se nespolečensky vztahoval k pozoruhodně výraznému knírku slečinky, možná se jeho logické dedukce pohybovaly po svých vlastních, speciálních cestách.
Malá brunetka vyprskla. S pobavením, ale i otevřenou zvědavostí si prohlížela kluka proti sobě. V tu chvíli jí přinesla máma s babičkou jídlo. Položily smažák s bramborem před ní i před sebe.
Máma, od pohledu drsná ženština s tetováním na předloktí, si prohlédla jídlo, stůl a prohlásila: „Ty brambory nejsou slaný a tady není sůl." Jo, přesně s tím hlubokým přízvukem, co si představujete, a s pohledem na holčičku dodala: „To jsi ji nemohla přinést, píčo?"
Přestal jsem dýchat. Co bude? Roztaví se školačka v žáru neslýchané hrubosti?
Nic se nestalo. Holka se zvedla a sůl podala.
Hendikepovaný chlapec si nové spolustolovníky prohlédl a správně usoudil: „Paní." A ukázal si na ně prstem. Málem jedné z nich vypíchl oko.
Starší cigánka si ho pozorně prohlédla.
„Kluk je marod, co?" zeptala se věcně jeho maminky. Mluvila s ní jako rovná s rovnou. Prosté konstatování. Takovýhle život je.
„Jo," povzdechla si oslovená.
Ona s ním žije, uvědomil jsem si. Má ho kolem sebe 24 hodin. Každý den. Snáší pohledy nás zdravých a "chytrých".
Milé dámy, obdivuji vás. Věřím, že kalnou mlhu vulgarity vám prosvěcují drsná srdce. Jak jinak byste dokázaly přežít?
Vyrostl jsem v laskavosti a pohodlí obdarované většiny. Nevím, jak bych obstál na vašem místě. Žasnu nad vaší schopností se smát, já, který se někdy trápím v dostatku.
Přesto jsem vás soudil, hodnotil a srovnával.
Odpusťte mi, prosím.
Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/