Pamatuji si, jak některé spolužačky volaly rodičům s tím, ze chtějí jet domů a hodné maminky a taťkové jim za to, když tam vydrží, slibovali dovolenou u moře. Každopádně se nic takového nestalo, všechny holky byly statečné, kluci samozřejmě také. Takto probíhal náš vodácký kurz ve třetím ročníku, na kterém jsme byli s naší paní profesorkou třídní Helenkou Vondráčkovou, Šmíďákem a Ordym.
Začalo to velice slibně, a to velice teplým počasím, a to 13 stupni a slunečným dnem, který jsme strávili na cestě do kempu, kde začínala naše týdenní výprava.
Odpoledne jsme se šli seznámit se žlutými bárkami a vlezli do lodi u Lipenské přehrady. Proud pod ní byl na jednom břehu úplně jiný než na druhém- na levé straně se dělal divoký proud s různými menšími a většími válci, na pravém břehu to byla klidná kávička..
Ten, kdo se zapsal prvním cvaknutím na kurzu byla Anetka se mnou…
Ale onen zážitek je až z úplného konce. Abych vše uvedl na pravou míru, tak celý týden nestoupla teplota nad 8 stupňů a nebyl den, kdy by nepršelo, maximálně jednou byly cítit na dvě hodiny sluneční paprsky.
Poslední den jsme měli všichni všechno mokré, pršelo nám, ale seděli jsme u ohně a zpívali vodácké písničky. Byl tam takový klid a pocit z toho, že k sobě patříme, že to mi v hlavě zůstane navždy a chtěl bych se pokusit znovu zažít podobný týden.
