 |
| Ilustrace: Satya |
Ale sílu pořád nějakou má. Kdyby třeba teď zjistil, že ho spolu pozorujeme v koupelně, třaslavě by pozvedl hůl a osopil by se na nás: "Co sem lezete, pazgráti."
Ale on by si nás nevšiml. Má trápení. Stojí nad mísou a touží po moči. Aby už z něj konečně odešla. Už dávno nežádá gejzír, ani proud. Stačil by mu pramínek. Ale nejde to. Ne, že by se mu nechtělo. Ale nejde to. Stáří.
Zdenička ví, že se její muž trápí. Jestli ona po něčem touží, tak aby mu mohla pomoci.
Je neděle 12. února. V televizi běží nějaká politická diskuze. Za těch 60 let, co jsou spolu, si politickejch komentářů od svého muže vyslechla, až hamba. A to už Jarouš dávno není tak vášnivej jak býval. Teď už mu nemusí ve strachu zacpávat pusu: "Jardo prosím tě, pro lásku boží! Nekřič, vždyť tě zavřou!" Že nakonec měla tenkrát pravdu, bylo hrozný, ale přečkat těch šest let bez něj bylo ještě horší.
Oni tady na vsi v pohraničí vyrostli. Oba dva. Jarouš sice už jezdil do měšťanky, když ona začala chodit do obecní školy, ale znali to tady od jaktěživa, každou pěšinku a každou louku. Jejich rodiny se musely vystěhovat za protektorátu a jejich rodiny se po válce vrátily.
Němci tady nezbyli žádný. Ani ty dobrý ani ty špatný. Ale ty, co se přistěhovali nový! Bože na nebesích. Skoro samí zlatokopové a darebáci.
Cože to ten člověk dneska v té televizi tak skáče do řeči těm dvoum pánům? Mluví tak divně jako ten, jak se jmenoval? Mináč. Jak jsem mohla zapomenout? To byl potvora chlap. No, už je taky na pravdě Bóží. Snad mu pán bůh odpustí. Co ten se Jardu natrápil. Pak ho dostal i do kriminálu. Byly to těžký léta pro slušný lidi.
"Jaroušku, jsi v pořádku?"
"Ale jó."
Zase ho to trápí, jinak by tak nevrčel. Chudáci chlapy. Rodit nerodí, ale taky mají svoje trápení. Ten Mináč přišel bůh ví odkud, ale postupně tady zabral kdejakou prázdnou dílnu, chalupu nebo stodolu. A prej ne každej mu to nechával s radostí a dobrovolně. A o tom, co dělal za války, kolovaly podivný řeči, ale do očí mu nikdo nic neřek'. Ono to pár chasníků zkusilo, ale po osmačtyřicátým stačilo málo a člověk zmizel, jedna dvě.
Tak je to Čech nebo Slovák, ten v televizi? No, skáče jim pořád do řeči a dokolečka mele Kalousek, Kalousek, Kalousek… Jako by se zaklínal nebo co. Takhle přesně to dělal na schůzi Mináč, tenkrát ve dvaapadesátém. Jarda celá léta před tím dělal vedoucího sadařství. A že to byl nějakej sadař! Ty jeho Boskopské červené. Piplal je celá léta. Na všechno dával pozor a byl tak pečlivej. Jen tu maličkou branku vzadu nechával někdy nezamčenou. Kluci o ní věděli a mohli si přijít pro pár jablíček. Ale dohoda byla jasná. Nic nezničit a jenom jedno do ruky a jedno do pusy.
"Jaroušku, a zkoušel sis sednout? Víš, co říkal doktor!"
"Copak jsem ženská?"
"Jardo, je tě pětadevadesát! Všichni v tvým věku už dávno leží, a na furt. Proč by sis ty nemohl na chvilku sednout?"
"Zdeno, možná máš recht. Tak já si sednu."
Že tam ale jednou v noci přijede Mináč s valníkem a voškube dvacet jabloní, to jsme tedy nikdo nečekali. A zrovna Mináč! Měl záhumenek největší z vesnice. Šest prasat v době, kdy ostatní měli tak králíky. Novýho Tudora! Po čem ten moh' ještě toužit? Kdo by to do něj řek, že bude takhle nenažranej? A pak se to řešilo na schůzi. Veřejně. Tenkrát holt nebyla televize. No, a na tý schůzi Mináč pořád dokola vopakoval: "Vodstrčil nezamknul, Vodstrčil nechal otevřeno, Vodstrčil se nepostaral o společný majetek, Vodstrčil… škoda mluvit."
Nakonec to vopakoval tak dlouho až sousedi na to skočili. Jarda tam seděl, ke slovu se nedostal a nakonec mu dali ještě šest let ve vězení!
"Jaroušku, je to lepší?"
"Ticho!" Á, možná už mu to jde. Musím bejt potichu. Však je dost času. Alespoň ta debata skončí. Zbytečně by ho to rozčílilo.
Sotva ho vodvezli, lidi zvolili za vedoucího sadařství Mináče. Nemohla jsem tomu věřit. Sousedi, který jsem znala. Sousedi, co tu žili celý léta. Nenažranýho hamouna, co možná donášel na tej Slovači gestapu.
Šla jsem jeden večír za Pepikem. Je to bratranec. Říkám mu: "Pepo, pro smilování Boží, co blbneš? Přece ho nebudeš volit?" A von, prosťáček, na to: "Já vim, že je to zloděj, ale už má dost."
No, to jsme pak viděli. No konečně! Jarda jde!
"Tak a je to! Jestli pak ten oběd nevystydnul, Zdeničko? Už se nemůžu dočkat!"
Pan Vodstrčil vychází ze záchodu a září spokojeností a úlevou. Milý starý pán, co hodně pamatuje.
