Tehdy za války tu ještě žádné vleky nejezdily a Kouty mi připadaly jak velehory. Od té doby jsem se sklouznul v daleko větších horách, držku jsem si rozbil nejmíň stokrát, ale dnes už bych moc padat nechtěl. Nemusel už bych vstát. Je mi osmdesát a zase stojím nad sjezdovkou v Koutech.
Tři roky už jsem nelyžoval. Půjde to? Prvních pár metrů za nic nestojí. Připadám si jako koráb v rozbouřeném moří. Jenže sjezdovka je upravená. Nedrží mě moje opotřebovaná kolena. Zastavuji, lapám po dechu, ale dělám, že se kochám. Praděd kouká na Praděd.
Slunce a modré nebe.
Přijíždí syn, který mě na lyže vytáhl. Zatímco se tu ploužím dolů, zvládl sjet kopec dvakrát.
„Jde ti to skvěle, tati,“ volá na mě. Štve mě a v duchu ho posílám do prdele. Aniž by čekal na odpověď, už je zase dole a fotí mě od vleku.
Kristiánka vpravo, vlevo... Sakra, jezdím už jak Klaus.
„Tati, kam se na tebe hrabe Klaus,“ volá syn. Tam, kde je svah mírnější, už se tolik nezadýchávám. Hop-hop. Je to vlastně úžasný pocit stát znovu na lyžích.
Podávám jí ztracenou lyži, pomáhám jí vstát a přitom si ji se zalíbením prohlížím. Třicítka nebo čtyřicítka? Dnes se to nepozná. Sportovní oblečení jí sekne. Vzteká se, že má nové vybavení a stále padá. Utěšuji ji lyžařským pravidlem, které jsem vždycky opakoval dětem: „Kdo nepadá, tak se nic nového nenaučí.“
„To se vám to říká, když to tak dobře umíte.“
Hmmm... Jsem potěšen. Kdo by nebyl?! Sjíždím dolů, kde čeká syn.
„Možná zvládnu i příští sezónu,“ povídám mu. To lyžování mě fakt pořád baví.
