Pospíchala jsem, jako by tam všichni čekali jenom na mne a v mysli jsem si již dopředu vytvářela slova, která povím, až jej po tolika letech uvidím, dokonce jsem cestou omylem vrazila do několika lidí a na křižovatce mě málem srazila tramvaj – spadnout pod tramvaj, to by byla skutečně ironie, pomyslela jsem si.
Když jsem konečně dorazila, skoro jsem ho nepoznala, tolik se změnil. Poznala jsem jej podle očí, ve kterých hrál stejný oheň jako tenkrát, ale když jsem na něj chvíli hleděla, bylo v nich i něco jiného než před lety, ale nedovedla bych to přesně pojmenovat.
On mne poznal hned. Nutno říci, že jsem se nezměnila tolik jako on, ale myslím, že by si na mne i tak vzpomněl. Troufám si tvrdit, že jsem na něj tenkrát skutečně zapůsobila. To ostatně já umím, když pro to mám důvod. Nebo když se mi prostě chce.
Ale co si budeme nalhávat, i on zapůsobil na mne. Měla jsem tenkrát pocit, že mne skutečně viděl a to pro mne bylo něco zvláštního. Většina mých vztahů nebo snah o ně dopadla… no, nemusíme říkat katastrofálně, ale řekněme jinak, než kdokoliv očekával. Nikdy jsem moc nechápala, co po mně lidé vlastně chtějí. Lidem se nezavděčíte.
Například kvůli tomuhle jsem se hnala přes půl světa, dokonce jsem kvůli němu řídila letadlo, a on si pak na mne spoustu let ani nevzpomněl, zřejmě se dobře bavil při své skvělé kariéře a se svou milou rodinou. Už nikdy se mi nepokusil ani zavolat! Neodpověděla bych, samozřejmě že ne, pokud vás zajímá tohle.
Přistoupila jsem blíž.
„Vzpomínáš si na mne?“ zeptala jsem se starce.
Znovu jsem žasla, co s lidmi dělá čas. Kdybych neviděla ty jeho oči, ani bych ho nepoznala. A s ním v závěsu jsem prosím kráčela po rozbombardovaném Berlíně! Pravda, musím přiznat, že to už jsem si ho moc nevšímala, ale jen fascinovaně hleděla kolem sebe a také vzpomínala, jaké to bylo tenkrát, když hořel Řím nebo když padla Konstantinopol, jak jsem byla přesně tak plna údivu, a pak odešla – když už nebylo koho si s sebou vzít.
Stařec nic neříkal, jenom kýval hlavou, vypadal, že má strach. Jako by mne snad nečekal. Jako by mne snad nikdy nikdo nečekal (až na výjimky), tomu jsem nikdy nerozuměla – tolik let jsem tu byla s nimi, stín za jejich zády, jejich věčné prokletí prožít vše zároveň poprvé a naposled – ale co oni vědí o věčnosti?
Vyřídila jsem, co bylo třeba, a odcházela. Boty se mi smekaly po čerstvě napadaném sněhu, dlouhý černý kabát kolem mne povlával, zuby mi cvakaly, ruce jsem měla jako kus ledu a přes obrovskou kapuci jsem sotva něco viděla. Na chodníku do mne vrazila nějaká dívka a upustila do sněhu tašku s nákupem. Pomohla jsem jí jej posbírat. Poděkovala mi a nevěděla, že právě zmeškala autobus, který se za tři hodiny zřítí do řeky. Usmívala jsem se. Věděla jsem, že se znovu setkáme. Ač nezvaná, přijdu. Já vždycky přijdu.
