Cestou procházel přes tržiště a jeho zrak upoutaly klece se zpěvnými ptáky, kteří ovšem nezpívali.
„Jakpak by jste také mohli zpívat,“ pomyslel si. „Celé dny jste zavření v klecích, jako já v dolech. Život nás netěší a budoucnost máme nejistou.“
I zželelo se mu ztrápených ptáků v klecích a za všechny své těžce vydělané peníze je koupil.
Odnosil klece ke svému domku u lesa a postupně z nich všechny ptáky vypustil. Ti se ihned rozletěli do všech stran a v mžiku zůstal stařec opět sám. Uvědomil si, že už nemá žádné peníze a že lidé, kterým dluží, přijdou a vezmou mu i to málo co má – starý dům a zahradu u lesa.
Té noci usínal se slzami v očích. Ráno, když slunce vycházelo, probudil staříka zpěv ptáků. Vyšel před dům na zahradu a udiveně se rozhlédl. Všichni ptáci, které předešlého dne osvobodil, nyní přilétli a jejich poděkováním byly ty nejkrásnější melodie, jaké kdy starý muž slyšel. Posadil se na lavičku, do očí mu vhrkly slzy a plný radosti poslouchal ptáky oslavovat jejich svobodu.
A jak je tak poslouchal a usmíval se, šťastně vydechl naposledy. Jeho trápení pominulo a konečně byl také svobodný.
Tak to už na světě chodí, že to co dáváme, to se nám vždy vrátí.
