 |
| Ilustrace: Satya |
Ráže 7,65 není žádný kanón, ale zblízka tak vypadá. Byl jsem kluk a okamžitě jsem skočil do hry. Pár vteřin na to jsem měl pistoli u hlavy. Musel jsem si kleknout na kolena. Pak přišel rozkaz: „Řekni: Jsi velký náčelník a já tvůj otrok!“
Myslel jsem si: Počkej, to si vypiješ! Ale naoko zkroušeně, s rukama sepjatýma jsem prosil: „Ó velký náčelníku, prosím nezabíjej nevinného otroka.“ A číhal. Honza se rozchechtal a já po něm skočil.
Po chvíli přetahování, válení se po zemi a kroucení pistolí i rukou nakonec zbraň pustil. Byla moje. Role se vyměnily. Seděl jsem na Honzovi, dával mu válečky. U hlavy držel zbraň.
Řekni: „Ó mocný padišáhu, jsem jen prach u tvých vznešených nohou.“ Zúročil jsem čtení Mayovek.
„Co je to pádišáh?“ vypadl na chvíli Honza z role.
„Šáh, co poroučí ostatním šáhům,“ podělil jsem se o dějepisné znalosti.
„Aha. Tak dobře. Jsem jen prach u tvých nohou, vznešený PIDIŠÁHU...“ A proradný Jan využil mé nepozornosti při poučování a vzepnul se do oblouku svých 150 centimetrů. Přepadl jsem dopředu, chvíli mu seděl na obličeji a litoval, že se mi nechce prdět. To bývala při našich rvačkách povolená a respektovaná zbraň.
Chechtali jsme se a váleli na dlaždičkách chodby.
Nadšeně jsme prohlíželi a objevovali pistoli.
Když jsem zatáhl za její horní část, popojela dozadu. V oválném okénku na boku zasvítil žlutě náboj. Byla nabitá! Paráda. Takový to je, když je ti dvanáct!
Vystřelíme si! Betonová kotelna 3 x 3 metry ve sklepě se nám zdála jako výborné místo a vzápětí jsme i vymysleli, jak to zařídit, aby nám po střelbě zůstal i projektil a ne jen prázdná nábojnice. Před kotel ústředního topení jsme postavili špalek a na něj plechovej kýbl. Předpoklad byl, že když vystřelíme zblízka do kýble, kulka prolétne dovnitř, zarazí se o druhou stranu a spadne na dno.
Byli jsme prostě děti.
Výstřel nás v mrňavé kotelně ohlušil. Než kulka skončila svou cestu neznámo kde, mnohokrát se odrazila od kovových rour a betonových stěn. Hvízdala nám kolem uší a těl.
Když jsem Honzu po 38 letech vypátral, abych ho pozval na oslavu kulatých narozenin, nad hlavou mu znova létaly kulky. Kulky složenek, účtů a vymahačů střílených z pistole exekutora.
Tiskl se k zemi prázdné garsonky. Bez ženy, dětí, domu, auta a firmy.
O to všechno přišel.
Upracovanej chlap v montérkách, co i v neděli dělá do večera a pak jde na pivo. V každodenní bitvě nemá čas zvednout bílou vlajku. A možná ji ani nikdo nechce vidět. Přecenil vlnu, na které se jeho firma kdysi zvedla. Mercedes na leasing. K němu krásná manekýnka, Benátky… Faktury po splatnosti, dluhy… Ty víš, jak jsem mu rozuměl.
Objal jsem ho. Pořád je to on. Pokousaný neúspěchem. Otlučený vlastními soudy. Shrben vinou a unaven pronásledováním. Krčí se v pitomé hře na schovávanou, kterou pro něj nedovedu odpykat. Ve stýskavém cizím městě. Zapomenutý, jak kulka ve sklepě domu po rodičích, který mu už dávno zabavili.
A tak Tě prosím: Ty, který odkláníš hlavně od našich hlav, ty který na naše hlavy míříš, prosím pomoz mu. Vím, že to dokážeš. Od mé hlavy jsi jich tolik odklonil.
Pomoz mu. Je-li to vůle Tvá. Amen...
