Tentokrát je to kvůli víkendovému výletu rodičů s dětmi, který školka pořádá. Já jsem přesvědčená, že jsem nás nenahlásila, takže jsem před týdnem odmítla fakturu za výlet zaplatit. Zdvořile jsem vedení školky informovala, že jde zřejmě o nějakou chybu. No to jsem přehnala! CHYBY přece děláme jen my, omyl druhé strany je vyloučen. E-mail skoro jako zápis do imaginární žákovské knížky. Údiv nad naší nespolehlivostí a vybroušený projev na téma „obtížní jedinci z řad rodičů“. Závěrem povzdech nad tím, že běžná ústní dohoda s námi prostě není a nebude možná. Nevím jistě, čím jsme si tu nálepku problémových, skoro by se chtělo říct nepřizpůsobivých, vysloužili. Platíme v termínu.
Do školky přicházíme načas. Všechny pomůcky a výstroj má synek podle požadavků. Nikoho nešikanuje. Tak proč ta averze? Možná proto, že jsme trochu jiná rodina. Nic nemorálního nebo zavrženíhodného. Ale já jako matka neodpovídám tradičním představám. Hodně pracuji, jezdím na delší služební cesty a svůj čas pečlivě vážím. Máme chůvu a hodně zapojený je i tatínek, který vodí kluka do školky pravidelně. Mezi maminkami se tudíž jako chlap denně vyjímá tak nějak nepatřičně. Nestavuje se ve školce na kávu a nerozebírá s ostatními rodiči i učitelkami dopodrobna každou událost ve školkovém životě.
Prostě jsme nezapadli. Proč si ale učitelky a ředitelka ještě nevšimly, že náš kluk i my rodiče jsme především jejich KLIENTY?
