Tvůrčí psaní na katedře komiksu v Plzni - napsala Petra Šestáková

Každý může být spisovatelem. Někdo možná jen malým bezvýznamným, který si doma tajně píše do deníku. Někomu se poštěstí stát se tím velkým. Tvořit celé romány a naučit se zacházet se slovy tak přirozeně jako s vlastním dechem. Ale hlavní zásada platí pro oba. Od začátku vědět co chceme sdělit. Protože to je to lano, které si obmotáme kolem pasu a protáhne nás celým příběhem. Ať už jde o školní esej, nebo dlouhý román. Je možné, že v průběhu postavy ožijí, začnou mířit více směry, jednoduše získají vlastní hlavu. Ale pořád je musíme držet v rámci našeho děje. Stanovit jim hranice. Ať už jde o malý výběh na dvorku, nebo rozsáhlou lesní oboru. Jinak může nastat chaos. A pokud nemáme to záchranné lano pevně uvázané, pak se z toho my ani naše postavy už nikdy nevymotáme. A to by přece byla strašná škoda. V takovém případě už nepomohou žádná vysvětlování „ten chaos byl přece mým záměrem“. Protože jednu věc teď už moc dobře víme. Spisovatel není přízrakem, který by putoval společně s knížkou a každému čtenáři našeptával pravý význam slov. Čtenář má vlastní hlavu. Vlastní svět, v němž si o spisovatelových slovech vytvoří představu sám. A tak je potřeba, aby i on cítil tah lana, které ho bezpečně provede celým labyrintem.

Hodiny
Už uplynuly víc jak čtyři roky od té doby, kdy jsem v ruce naposledy držela pero. A teď tím nemyslím jen běžné psací nebo kreslící, to tam bylo mockrát, tentokrát mluvím o tom tvůrčím. Někdo by ho nazval spisovatelským, i když tak jsem si já nikdy říkat nemohla. To, které se slova snaží na papír pokládat kreativně a s nápadem. Tvoří příběhy a s nimi nové světy. To jsem vytáhla naposled na gymnáziu. Teď tu sedím s očekáváním, ale především se strachem. V ruce žmoulám papír, na kterém je vytištěný můj první tvůrčí text po víc jak čtyřech letech. Takže když nás nový ženský hlas vyzve, abychom své příběhy přečetli nahlas, trochu se zarazím. Já nikdy svůj příběh nahlas nečetla! Proběhne mnou vlna nervozity, ale přece jenom se tam úplně v rohu skrývá malinké potěšení. Do teď jsem všechny svoje práce odevzdávala do rukou učitele, nikdo je nechtěl číst. Veškeré hodnocení na sebe bral červený inkoust. I když občas obsahoval vlídné slovo chvály: „Pěkné“, většinou se jen schovával za stručnou číslicí a ze všeho nejraději hodnotil gramatiku. Nekomentoval kvalitu psaní a hlavně nikdy nepomohl a nedal tvůrci možnost text vylepšit! To se najednou úplně převrátilo. Červený inkoust nahradila slova motivace a konstruktivní kritiky. Na konci náročné hodiny odcházím vyčerpaná, ale s dobrým pocitem a natěšená na další. To byl teprve začátek. Každá hodina s sebou přinášela nové zkušenosti a především výzvy. Náročné, pro mě naprosto nepředstavitelné úkoly, které ve mně vyvolávaly spoustu pochyb a nervozity. Ale výzvy jsou přece od toho aby se překonávaly! A já jsem se vždycky nerada vzdávala.

***

Prázdný papír, tužka v ruce, mozek mi zastírá nervozita. V hlavě slyším jen: „Máte dvacet minut na psaní, pak si to přečteme.“ Nemůžu se toho zbavit. Vidím jen tu záři bílého papíru. Přemáhá mě panika. Odejdu z dosahu lidí a snažím se uklidnit.

***

I když někdy to opravdu vypadalo beznadějně, všechno mělo svůj smysl. A tak tu znovu sedím nad bílým papírem. Ale teď už není prázdný. Je tu blok pokrytý nahrabaným písmem a svítící obrazovka posetá černými znaky. A já najednou po dlouhé době ucítím ten závan nových světů a neobjevených míst. Jako když začnete číst první kapitolu knihy. A strašně doufám, že budu mít dostatek odvahy na to, abych se tím závanem jednou nechala unést. A za ten pocit, paní Emingerová, Vám strašně děkuji, protože bez vašich hodin by se znovu možná ani neukázal. Tak prozatím zkusím být alespoň tím malým spisovatelem, co si doma píše do tajného deníku.