„Zmiz,“ říkám mu. „Moc dobře vím, co seš zač! Však naši rodinu otravuješ už bůhví kolik generací. Já mám ještě čas, tak se pakuj.“
Jenže i přes tu krátkou návštěvu jsem věděl, že to mám spočítáný. A že je otázkou času, než se ke mně nakvartýruje znova a nastálo.
Možná si říkáte, proč jsem to tak hrotil. Vždyť plno lidí se s ním zná taky a neřešej to. Jenže v osmnácti mně klidně mohli říkat Narcis. Před zrcadlem jsem trávil dost času - chtěl jsem se líbit holkám a tenhle pacholek by mi dost překazil plány.
Jasně, nějakou dobu se to dá šikovně zakrejvat a dělat jakože nic. Ale jak dlouho? Jak?
Moc dlouho ne.
To jsem si uvědomil za další dva roky, když se vrátil v plný síle a vypadal, že servítky si brát nebude. A taky nebral. Game over. Sbohem kadeře, uvidíme se v příštím životě.
Co teď? Paruka, příčesek nebo nástřel? Poslední možnost se mi dost zamlouvala. Pak jsem ale rozbil prasátko a okamžitě se přiklonil k příčesku. Vysokoškoláci nejsou zrovna bohatýři.
Od tý doby moje hříva trochu objemu ztratila a ani Schwarzkopf nepomáhá.
Mně to však už vůbec nevadí. Ba naopak. Nezvaný host jménem plešatění je teď mým kámošem a parťákem. Co jinýho taky? Kouty velikosti Balatonu lehce neschováte. Nemluvě o tom Apeninským poloostrově mezi nimi. Podpatek sice chybí, poloostrov to ale je. Kvůli tomuhle krasavci nemůžu nosit přehazovačku jako osmdesát procent dnešních mlaďáků. Což mě hrozně štve, že jo... Bylo by fajn bejt trendy.
Jo... a málem bych zapomněl na kolečko. Můj táta míval větší, na mou obranu – ještě mám čas. Všechny důležitý procesy teď probíhaj spíš vpředu.
Na plešatění jsem si zamiloval jednu věc: nemusím chodit do kadeřnictví a ušetřený peníze můžu utratit v hospodě. Stačí vzít strojek a sjet jak hlavu, tak vous. Deset minut a je vymalováno. Vlasy na jeden milimetr je totiž jedinej účes, kterej si můžu dovolit. A víte co?
Už bych neměnil.
