„A co myslíte, že dělám.“
„Jo takhle, tak jinak. Zkuste se více uvolnit.“
„To je podobně odsouzené k neúspěchu, jako když dítěti řeknete, ať se okamžitě zklidní,“ odpověděl Tomáš, už poněkud zoufale. Ve snaze situaci odlehčit ještě zacitoval: „To je příkaz, se kterým by měl problém i zkušený jogín.“ Usmála se, což mu dodalo kuráž. Stroboskop zpomalil čas.
„To je ono, vydržte ještě chvíli.“
„Řekla jsem vydržet! No to nevadí, zkuste se ještě trochu naklonit dopředu. To je ono, ale teď tam nahoďte zase ten výraz jako před chvílí.“
„Mám pocit, že naše společná hodina je odsouzena k neúspěchu,“ řekl lakonicky a pokračoval: „Čím víc na mě budete tlačit, tím je menší šance, že vás uspokojím.“
Ježíš, co to zase plácám. Pán vtipný, pomyslel si.
„Nějak jste zblednul... Je vám dobře?“
„Jo, jo, výborně.“
Ve snaze odvést řeč se zeptal: „Jak jste spokojená s tělem?“
Doufal, že v tomto případě bude jasné, jak to myslel. Červeň šířící se po její tváři a výstřihu odhalila, že ne.
„Já používám Cannon,“ dodal rychle, aby nebylo pochyb. Začala se smát a Tomáš raději taky. „Super, to je ono.“
Několikanásobné osvícení jej však opět vrátilo do strnulého výrazu.
„No tak nic. Zkusíme to bez kravaty.“
