,,Pozor, kámen!‘‘ hlásím nebohému zadákovi Míšovi. ,,Pozdě,‘‘ ozve se hlas s nevrlým podtónem, ,,musíš na mě volat dřív, nemůžu zahnout, když už na tom šutru jsme.‘‘
Vědoma si své chyby pokorně mlčím. Koupala bych se nerada. Panuje totiž sice červen, ale je přesně 13 stupňů.
Kousek před námi již vidím obávaný jez, který se mi zdá mohutnější než Niagarské vodopády.
Jedeme jako předposlední, celá třída ho už sjela, svědčí o tom změť pláštěnek, kánoí a pádel před námi. Mávám ostatním, kteří jsou již seřazení s mokrými hlavami dole podél jezu. S pokusem o odlehčení situace nadhazuji, že vypadaj jak vyplavený žáby.
Míša, který se v podstatě již třetí den stará o oddálení mé neustále hrozící smrti v hlubinách Vltavy, nevěnuje slabému žertu pozornost a hledí mne před sjezdem vyvarovat začátečnických chyb.
,,Hlavně se nechytej hran lodě a nepouštěj pádlo!‘‘
,,Jasněě,‘‘ odpovídám třesoucím se hlasem.
Rozjíždíme se. Rychlý sešup, první vlna, druhá vlna... Křečovitě se chytám stran kánoe a své pádlo odhazuji v dál s výkřikem nehodným slušné dívky, za jakou mne do té chvíle celá třída považovala. Převracíme se, otáčíme loď a plaveme za zbytkem našich polozmrzlých souputníků.
Zbývá již jen tělocvikář. Jeho silueta samý sval a samá šlacha se pomalu objevuje na horizontu. Na lodi jezdí vždy sám, jeho revírem jsou evropské toky a nepřáteli tzv. květinky, bábovky a sportovní rekreanti. Jez sjíždí ladným obloukem a s vítězoslavným výrazem na drsné tváři, ošlehané z poslední výpravy za dobytím severního pólu, kde stanul jako první Čech před pár týdny.
Celá třída, až na mou maličkost, je z jeho vodáckého umění paf a hrdě se hlásí k heslu, které nám tento potomek Indiana Jonese vštěpil do hlavy již v autobuse: ,,Zážitek nemusí bejt dobrej, stačí když je dost silnej!!‘‘
Silnej teda je a díky Sigmundu Freudovi si z něj budu pamatovat jen nevytěsněné střípky.
Promočení připlouváme ke kempu, který se mé zkostnatělé povaze jeví jako poněkud pochybné místo pro přespání. Od místního občerstvení na mě mává jakýsi neholený zjev, kterému při zvolání vodáckého ,,AHOOJ!‘‘ padá kus utopence z úst.
Odvracím zrak a snažím se vysoukat z kánoe. Levá noha mi mravenčí zimou a na obličeji mám kus bláta. Pomáhám nebohému spolužákovi dostat loď na úplný břeh a omlouvám se mu za mé háčkovské selhání na jezu. S úsměvem plným nezbytného soucitu kývne hlavou a odchází za zbytkem mužské enklávy našeho jinak zcela dívčího spolku.
Kluci se snaží rozdělat oheň. Marně. Dřevo je vlhké a začíná znovu pršet. Profesor nám k všeobecnému údivu oznamuje, že si jde dát pár kiláčků na zahřátí, zatím se máme dát trochu dohromady.
Beru jeho slova na vědomí. Sundavám trosky trička a plavek a oblékám tepláky a bundu. K opětovnému pobavení spolužáků nemohu v loďáku najít svůj růžový hřeben. Kdybych na tomto ďáblově výcviku padla, chci být alespoň učesaná.
V marasmu deštivého podvečera se k nám z okolních hvozdů vrací s úsměvem na rtech náš muž z buše. Na zahřátí uběhl patnáct kilometrů, měli jsme prý běžet s ním. Pohrdlivě se odvracím a ostentativně ignoruji výzvu k hraní jakési kolektivní hry s názvem HA- ČA- ČE. Doufám, že moje nejlepší přítelkyně má stejný názor… avšak mýlím se. I její matfyzácký mozek se již lapil do Jonesových logaritmických sítí a právě teď zvedá ruce s výkřikem HA- ČA. Stávám se tak černou ovcí třídy a odcházím si prohlédnout to nevalně vzhlížející prostředí, ve kterém jsem se vlivem okolností ocitla.
Kromě velkého týpí, ve kterém spí naše třída, je tu rozestaveno ještě množství menších i větších stanů s větším či menším obyvatelstvem. Narážím zřejmě na kamarády požírače utopenců, kteří se vrávoravým krokem pokouší vstoupit do dveří své chýše.
Jsem čím dál nevrlejší a se slzou v oku vzpomínám na šajn několika předešlých dní, kdy jsem si ještě za šimrání slunečních paprsků nerušeně četla na své oblíbence lavičce v parku. Lituji, že jsem si nějakou knížku nevzala s sebou, mohla bych si teď namísto bloumání mezi stany číst na záchodech pod větrákem na ruce . To je teď asi jediné místo, kde je teplo. Odvracím se od zhoubných myšlenek, neboť Čapek se Šrámkem by mi teď stejně nepomohli – mloci tu nejsou a stříbrný vítr by skrze hlahol opilých vodáků pronikl těžko.
Jdu dál a náhle cosi ozáří plastové oprýskané dveře s nápisem: Automat na sprchy. Vrážím do vize teplé lázně posledních padesát korun a odcházím s poloopařeným tělem a stoupající párou nad hlavou. K našemu týpí se vracím s poznáním, že svět je hned hezčí, když je člověku teplo. Se zrudlým obličejem vařeného prasátka se stávám poslem dobrých zpráv pro ty, jež nezahřálo ani absolutní herní nasazení. Narážek na zhýčkanost nehodnou pravého vodáka si nevšímám a blaženě se zavrtávám do spacáku. Kolem deváté jsme již všichni schoulení kolem ohniště, které se v týpí přece jen podařilo rozdělat.
K mému údivu mezi nás se starostlivostí přichází i neohrožený sportsman nové generace a hraje nám na kytaru. Pojednou přestávám skuhrat nad nepřízní počasí, nad přílišným - mně tak cizím - sportovním extremismem našeho vůdce i nad kolaborací mé matfyzačky a raduji se z nově nabytého pocitu pospolitosti s milými spolužáky.
6.B / 2018
