Přeplněnej vagón mě přivítal nevábnou vůni, která nápadně připomínala pavilon orangutanů v ZOO. Co jinýho v půlce června čekat. ,
,Že já vůl nejel autem, pustil bych si klimatizaci a byl vysmátej. Za tohle mi ty ušetřený dvě stovky nestojej."
Jenže už bylo pozdě, a tak jsem se přecpanou uličkou vydal hledat kousek místa k sezení. Takhle sem si cestu vlakem po 10 letech nepředstavoval.
Poláci hrající karty a popíjející vodku, o kousek dál třída děcek ze základky.
,,Snad budou zticha, nehodlám je poslouchat celou cestu," mrmlám si pro sebe. Místo jsem nakonec našel. Nic lukrativního, naproti seděl párek milenců s uslintaným psem, kterej sotva dejchal. Do toho začlo někde vzadu kňourat mimino.
,,Tohle je fakt sen. Jestli tu zkoušku nedám, tak mě vyhoděj. No, uvidíme, kolik se toho dá v těhle extrémních podmínkách naučit."
Vlak se pomalu začal rozjíždět...
