Když jsem mu podávám dárek - knihu, džus a jeho oblíbenou domácí marmeládu, řekne: "Neměla sis dělat škodu. Mám všechno, co potřebuju.
Ale počkej, tu knížku si přečtu rád. A džus i marmeládu dej babičce. Ona je tu teď hodně sama, bude mít radost. A mně do nemocnice stejně zase něco přinesou holky." Tím míní své dcery, moji mámu a tetu.
Vidím na dědovi štěstí a spokojenost, která si na nic nehraje. Děda to nehraje. Po nedávné operaci je upoután k invalidnímu vozíku. Domů se vrací jen na víkendy, během týdne zatím pobývá v nemocnici. Je zcela odkázán na pomoc jiných lidí. A ví, že už nikdy to nebude jiné. Že minimálně pomoc i v těch nejintimnějších každodenních situacích, kdy chce být každý člověk sám, už bude potřebovat až do konce svých dnů.
Děda teď sedí v kuchyni domu, který kdysi sám vlastníma rukama postavil, dívá se ven z okna a šťastně se usmívá...
