„To už je nebe?“ zeptá se Helena, když se probudí v měkké posteli a nad sebou vidí spousty andělíčků na obláčcích...
„Ne, není. To je jen strop ve tvém hotelovém pokoji. Včera sis ho asi nevšimla,“ odpoví s pousmáním mužský hlas vedle postele.
Žena se lekne a automaticky si přitáhne peřinu ke krku: „Kdo jste? Jak to, že mi tykáte?“ Helena si toho ze včerejší noci moc nepamatuje, ale na takovýho chlapa by určitě nezapomněla. Vidí ho poprvé v životě!
„Jmenuji se Gabriel a jsem tvým průvodcem,“ představí se muž a mírně se ukloní. Vlídnýma očima sleduje ženu utopenou v peřinách obrovské postele hotelového pokoje.
„Průvodce? Jaký průvodce? Nepamatuji si, že bych si objednávala průvodce. Nikam necestuju - mám na dnešek úplně jiný program,“ rozohní se žena, „soukromý program!“
„Já vím, co jsi chtěla udělat. Proto jsem také tady, a na rozdíl od ostatních, mne i vidíš,“ muž, tedy Gabriel, je až otcovsky laskavý. Žena zmatená. Snaží se upamatovat na včerejšek. Chtěla umřít. Tím si je zcela jistá. Pak si ještě pamatuje, že šla do hotelové restaurace. Neměla vůbec hlad, ale chtěla si dát „na rozloučenou“ nějaké dobré víno. Věděla, že by neměla pít, ale vzhledem k tomu, že pak chtěla spolykat plata prášků na spaní a na depresi, přišlo jí to jako nepodstatný detail.
„Já jsem se včera asi opila…,“ zkusí nejistě. „Hodně? Ale hlava mne nebolí. To je divné.“
„Neopila... Jen ses po dlouhé době pořádně vyspala.“
Helena si uvědomí, že má muž pravdu. Skutečně spala, jako když ji do vody hodí. A to si nakonec žádné prášky nevzala. Alespoň myslí. Spěšně otevře zásuvku nočního stolku. Celý arzenál léků je netknutý na svém místě. Jak je to možné? Už několik let v noci téměř nespí. Stále se převaluje a kouká do tmy. Když to vzdala a nechala si napsat prášky na spaní, tak se její civění na strop jen o něco zkrátilo, ale žádný zázrak se nekonal.
„Tak dost. Vůbec tomu nerozumím. Měla jsem být mrtvá, ne vyspalá. A pořád nevím, na co potřebuju průvodce. To jsem tak neschopná, že se neumím ani zabít?“ žena vnímá, že by chtěla plakat, ale nejde jí to. Cítí se podivně šťastně. Je plná energie a chce se jí tančit. Vlastně vůbec neví, proč se chtěla zabít. Když se hodně snaží, vzpomene si na své pubertální děti, které ji nepotřebují, záletného manžela, co jí v posledních letech neřekl vlídné slovo a silný pocit bezmoci a neužitečnosti.
Nedokázala od nich odejít, protože podlehla tíze myšlenky, že nic neumí a žít sama nezvládne. A když už s nimi nedokázala ani zůstat, odjela do tohohle luxusního hotelu s kupou prášků a jasnou myšlenkou, že své utrpení utne jednou pro vždy.
Teď to vypadá, že se nic z jejích plánů nepovedlo a jí je to tak nějak fuk. Nebo je dokonce ráda. Jak to? Co se zvrtlo?
Helena se vrací ve vzpomínce do hotelové restaurace. Jak usedla ke stolu, číšník donesl víno a nalil jí. Jak se dívala okny ven, i když tam byla jen tma a déšť bubnoval do skel. Ještě včera cítila, jak se smutek usazuje v její duši a celé její já souhlasí s rozhodnutím učinit všemu konec.
Když se zvedala s tím, že si víno vezme na pokoj a zapije jím nachystané prášky, přišla k jejímu stolu žena. Helenu neupoutalo ani tak její pestrobarevné volné oblečení, ani dřevěné korálky sahající až na pupík, ale světlo, které kolem sebe šířila. Kdyby to Heleně nepřišlo jako blbost, řekla by, že z té ženy vycházela jakási zář. Žena se k ní naklonila, dotkla se jejího ramene a řekla jen: „Počkej chvilku. Sedneme si. Všechno má svůj čas.“
Helena ucítila směs vonných tyčinek a jistotu, že tuhle ženu zná. Sedla si a čekala, co se bude dít.
Žena vytáhla karty a zamíchala je. Pak začala vykládat na stůl. Když skončila, pokývala hlavou a promluvila k Heleně:
„Nemůžeš jen tak odejít. Nesplnila jsi svůj úkol.“
„Jaký úkol…? Nemám žádné úkoly. Ale utahaná jsem jako kůň, to mi věřte.“
„Vidíš? Karty ti ukazují, že ses měla naučit být v tomto životě šťastná. Postarat se o sebe. A to nesplníš tím, že odejdeš…“
Helena se lekne. Jak ta žena může vědět, co má v úmyslu? Co když to opravdu ví? Co to povídá o úkolu? Jak být šťastná? To jen tak? Sobecky? Helena vždycky myslela víc na ostatní. Milovala, když ji potřebovali a mohla pomáhat. Jenže teď už ji nikdo nepotřebuje. Proto je dneska tady.
„Co mi to tu vykládáte? O žádném úkolu nevím. A i kdyby, tak přece nemohu mít za úkol něco tak sobeckého. Kdo vůbec jste?“
„Jsem Arka a přesvědčím tě,“ žena sebere ze stolu karty a podá Heleně ruku, „Půjdeme do tvého pokoje a já ti ukážu, že nelžu.“
Helena se rozhlíží. Ostatní hosté je zvědavě sledují. Asi bude opravdu lepší odejít někam do soukromí. Ale přece nepozve úplně cizí ženu k sobě na pokoj? I když, co ještě může ztratit? Leda by jí chtěla ukrást dopis na rozloučenou... Helena se po dlouhé době usměje a následuje Arku ke svému pokoji.
Chvíli na to už leží Helena na posteli a ona žena nad ní provádí podivný rituál - jakoby hladila vzduch nad Heleniným tělem. Pak už se Heleně zdál sen. Prošla mlhou, potkala se s přáteli a velkou radou starších. Nikdo z nich neměl tváře a hlasy, přesto je poznávala a mluvila s nimi. Všichni ji srdečně vítali, byla v lásce a v bezpečí. Byla DOMA. Spoustu toho teď nedokázala slovy popsat, ale ten pocit zůstal. To byla ta nová energie a optimismus, co cítila. Všichni ji ubezpečovali, že skutečně dostala tenhle jediný úkol. A jestli na něj nestačí, může si zvolit pomoc. Ano! POMOC bylo to důležité slovo. Chvilku na to se Helena z podivného snu probudila.
Arka sedí vedle jejího lůžka a usmívá se: „Vítej zpátky.“
„Já jsem usnula?“
„Ne, neusnula. Byla jsi v hypnóze. Vzala jsem tě DOMŮ – tam, kam se vracejí duše, když jejich fyzické tělo zemře.“
„To bylo krásné. Už se nebojím smrti. Jen to vypadá, že ji budu muset odložit,“ Helena se usmívá stejně jako Arka. Rozumí si beze slov.
„Potřebuji pomoc,“ řekne Helena.
„Já vím, proto jsem tady,“ pokývne Arka.
„Jen nevím jakou,“ dodá ještě Helena, ale nezní to vůbec smutně.
„Můžeš si přát cokoliv. Mohu ti dát třeba nějakou dovednost nebo schopnost, pokud budeš chtít.“
„Že bych najednou mluvila francouzsky nebo se ze mě stala nejlepší cukrářka v kraji?“ vzpomene si Helena na svůj dívčí sen.
„Třeba.“
„A můžu být krásná a hubená?“
„Když ti to pomůže být šťastná, tak ano. Výběr je na tobě. Ale mohu ti splnit jen jednu věc.“
Helena přemýšlí, jestli ji udělá šťastnější to, že bude krásná, nebo bude umět fantastické dorty. Pak si vzpomene na děti: „A můžu si přát, aby byly moje děti vždycky zdravé a nic se jim nestalo? To by mne dělalo šťastnou.“
Arka kroutí hlavou: „A dál? Jak tím vyplníš svůj úkol postarat se sama o sebe? Ten úkol je opravdu jen a jen o tobě. Život můžeš prožít jen ty sama a nemůžeš splnit úkol přes někoho druhého. Mohu ti dát schopnost, aby to pro tebe bylo snazší, ale nic víc.“
„Ale já vůbec nevím, co mám dělat? Vždycky jsem byla nejspokojenější, když byli šťastní lidé kolem mě a dokázala jsem na tom tvrdě pracovat.“
„Já vím. Stejně jako v předešlých životech. Tentokrát je to ale jinak. Vždycky dostaneme takový úkol, abychom se posunuli někam dál. Musíme při tom překonávat překážky,“ Arka hladí Helenu po vlasech, „To zvládneš. Stačí víc myslet na to, co chceš ty.“
„Já se chtěla zabít…,“ Heleně tečou slzy po tvářích, „Myslím, že bych potřebovala nějakého rádce, který mi bude říkat, co mám dělat. Aspoň na začátku.“
„Každý máme své pomocníky. Jen ne každý s nimi umí navázat spojení…“ Arka se zamyslí, „Vidíš, Heleno, to není vůbec špatný nápad. Teď se hezky vyspi a ráno bude vše, jak má být.“
Víc už si Helena nepamatuje. Teď se probudila a má u postele chlapa, který říká, že je její průvodce. Mělo být tohle splnění jejího přání?
„A co teď?“ zeptá se Helena.
„Co bys chtěla TY, Heleno?“ odvětí Gabriel.
„Snídani,“ řekne bez zaváhání Helena.
„No vidíš, jak ti to hezky jde. Za chvíli už mne nebudeš ani potřebovat,“ zasměje se Gabriel, dá si ruce v týl a zhoupne se na hotelové židli.
Další povídky najdete na stránkách autorky: http://www.olivie-uzasna.cz/
