Jednu takovou noc, jsem před lety na tomto nádraží pročekal, a část z ní bavil tak stovku cestujících. Zpíval jsem jim.
Začalo to nenápadně. Jeden chlapík, co mluvil dobře a rád anglicky, se se mnou dal do hovoru. Povídali jsme o kde čem a postupně se přidávali další lidé. Ti nesmělí jen koukali, ti odvážnější nebo zvědavější se doptávali sami, či přes tlumočníka a další přicházeli. Všichni muži. Ženy, dle indického zvyku, nás muže pozorovaly nenápadně z dálky.
Pak ten první diskutér přišel s nápadem, jestli bych jim něco nezazpíval. Rozhlédl jsem se. Seděl jsem uprostřed davu v ani ne dvoumetrovém kolečku, ohraničovaném hradbou mužů, kteří se k sobě mačkali, drželi se za ruce, kolem ramen a s otevřenou a upřímnou zvědavostí si mě prohlíželi. Za nimi stáli další a další a za nimi ještě další.
Byla to výzva. Oddálil jsem ji na chvíli tím, že jsem ho vybídl, aby začal první. Jenže na to on čekal. Ochotně a nadšeně spustil v rodném jazyce. Táhlou píseň o lásce. Pak jsem byl na řadě já.
Moc se mi hodilo, že jsem již kdysi dávno, v páté třídě, dokázal překonat trému, a před celou třídou odvrátil písní, Skal a stepí divočinou, hrozící čtyřku ze zpěvu.
Princip byl stejný. Důležité bylo rychle vstát a začít dřív, než dostanu strach. Postavil jsem se tedy a spustil: Kde domov můj? Kde domov můj?
Byl jsem v té době již skoro rok na cestách po Asii. Vzpomněl jsem si na mámu v dalekých Čechách, a zároveň jsem v duchu znovu viděl, jak spolu se sto tisíci lidmi na koncertu Roling Stones tleskám, když přišel Václav Havel, a jak on nám mává. Esence domova. Rozepjal jsem ruce po vzoru slavných pěvců, po tvářích se mi kutálely slzy a já se do té písně opravdu položil.
Můj nikdy neškolený baryton mizel v tmách u stropu haly, odrážel se od plechových střech, mísil se se skřípotem kol vlaků a budil opice a papoušky. A víte co? Už to dělat nebudu.
Škrtám tuhle skladbu ze svého repertoáru do té doby, než z ní vyčpí všechny smrady nacionalismu, národní hrdosti a melodramatu. Už při téhle písničce ani nebudu vstávat. Končím. To samé platí o abstraktním útvaru zvaném Česká republika. I tento pojem mažu ze své citové mapy. Jděte se podívat, kam chcete, ale ani v borech na skalinách natož na vodě, či na lučinách, žádné hranice namalované nenajdete.
Žádné Čechy nejsou. Jsme skupina lidí, která souhrou miliónů šťastných a nešťastných událostí teď žije tady, na téhle části planety a část z nás mluví česky. Jestli něco tyto uměle hranice vytváří, tak je to právě strach, zloba a malost. Už se nepovažuji za Čecha. Od teď prosím, jsem toliko lidská bytost, toho času bydlící v Hluboké u Žihle a v Praze. Nic víc nic míň.
Za tyhle osvobozující myšlenky vděčím vám pane Zemane, a jsem svým způsobem rád, že jste se rafinovaně vetřel do mé pozornosti, přes obrazovku v restauraci v roce 2013, kde jsem byl na obědě. Televizi jsem vyhodil již v minulém století, noviny nekupuji a zprávám o vás se vyhýbám. Když jsem vás v té hospodě po letech viděl, trochu jsem tušil, že budete anoncovat něco nezdravého. Nejdřív jsem si chvilku poťouchle myslel, že jde o reklamu na ovar. Ale nebyla to reklama na ovar.
Jestli vaše řeč byla na něco reklama, tak na strach, zlobu a malost. Je na to pěkné české slovo: přizdisráčství. No ale co? Můj prezident už nejste. A to nejen proto, že jsem vás nevolil. Ani Václav Havel nebyl. Žádný z těch šesti, které jsem zažil. Jen někdy, osoba, která sídlí na Hradě, mně je nebo není sympatická. A pan Havel byl výjimečný prostě pro to, že byl ze stejného kmene.
Vy si žijete svůj život a já zase ten můj. Ani vám pane Zemane, ani úřadu, který zastáváte, ani správní administrativě, které jste představitelem, nedovolím, aby ovládala mé emoce. Přebírám za ně úplnou odpovědnost. Lijte si becherovku třeba do vany, objímejte třeba Kim Čong-una. Nebudu se, za žádný váš skutek, trestat tím, že budu ne – šťastný, naštvaný, vzteklý, zklamaný nebo rozzlobený. Odkládám tedy nálepku češství a musím říct, je to úleva. Nikdy jsem nebyl hrdý na Jágra, nikdy jsem nekřičel: „naši vyhráli“, přijde mi tedy fér, že se nestydím ani za vás, ani za nikoho jiného ze současné politiky.
Až se bude znovu volit prezident, půjdu. To ano. Budu rád, když na hradě bude bydlet někdo, kdo bude mít moje sympatie. Při hymně už ale plakat dojetím nebudu. Při vzpomínce na pana Havla, a na mámu, ano. Vám Miloši Zemane děkuji za to, že jsem zase o kousek svobodnější.
Pokud Vás příběhy mých studentů na těchto stránkách zaujaly, můžete si objednat novou povídkovou knihu Doba obalová:
150 povídek od padesáti autorů na 260 stranách, navíc 30 originálních ilustrací od Davida Vávry a studentů Fakulty designu a umění v Plzni. Objednávat ji můžete zde.
