Před nákupním centrem těžko hledám místo na zaparkování. V sobotu dopoledne je tu šrumec. Nakonec přece jen odstavím auto na konci parkoviště a už s vozíkem mířím ke vchodu. Vedle něj je parkovací místo pro invalidy. Právě na něm přistává velký terénní mercedes se začerněnými skly.
Hlasitá hudba z vozu ztichne, dveře se otevřou a z výšky vyskočí asi třicetiletý mládenec se svou blonďatou přítelkyní. Oba zjevně bez fyzického handicapu – naopak. Opálení, vysportované postavy ve značkovém oblečení. To mě nadzvedne: „Tady je parkování pro invalidy.“ Smířlivě dodám: „Možná jste si nevšimli.“
Mladík se na mě zadívá nechápavě. „Noa co? Nikdo tady zrovna neparkuje. Vy ho asi potřebujete pro sebe, že jo?“
Velkoryse přehlédnu jedovatost. „Já ho pro sebe zatím nepotřebuju, díky za vaši starost. Ale může přijet někdo, kdo ho potřebovat bude.“
Muž se ušklíbne: „No tak to má smůlu a musí počkat. Já tu byl dřív.“
Dívka se zapojí do hovoru: „Pani, buďte tak laskavá, starejte se o sebe a nebuzerujte tady. Ivoši, nebav se s ní a pojď prosím tě. Spěcháme.“
Moje občanská iniciativa tedy selhala na plné čáře. Ale je sobota, sluníčko, nebudu si kazit náladu.
Ivoš
Ráno mám špatnou náladu, i když je sobota. Veronika už je vzhůru a obklopená šminkami. Nechápu ji, je nádherná, i když vstává a tvář nemá ještě zapatlanou všemi těmi přípravky, co spolknou pravidelně půlku jejího měsíčního příjmu. Vytáčí mě to ne kvůli penězům – těch máme dost – ale kvůli tomu, že si každé ráno musím zvykat na její druhé „umělé já“.
„Miláčku, co si dáme k snídani?“ Veronika si pečlivě obtáhne pusu rtěnkou, která je podle mě příliš vyzývavá. Teprve po dokončení tohoto strategického úkonu odpoví: „Ale doma nic nemáme, Ivoši. Myslela jsem, že si něco koupíme cestou na ten sraz.“ Nepřestává zírat do zrcadla. Otráveně vstávám a jdu do koupelny. Nic nového. Lednici bych klidně mohl vytáhnout ze zdi a na sporáku můžem utírat leda tak prach. Doma mám spíš výstavní exponát než oporu a hospodyňku. Už mě to zmáhá, ale nahlas jen řeknu: „ Óká, tak cestou zajedem do Teska. Stejně bychom měli koupit i nějakou pozornost, když jedeme na návštěvu.“ Oblékáme se mlčky a za chvíli už jedeme vstříc víkendovému mejdanu u známých na chalupě. Veronika cestou listuje dámskými časopisy a častuje mě pro ni pikantními novinkami. Vytáčí mě to stále víc. Je mi jedno, že Plekanec s Vondráčkovou mají krizi. Nezajímá mě, s kým má Agáta Hanychová to dítě, co zrovna čeká. Mlčím a přemýšlím spíš nad námi a tím, proč vlastně my nemáme už dítě. Přistihnu se ale, že jsem vlastně rád. Nedokážu si Veroniku představit, že by se postarala o někoho jiného než o sebe. Dostávám na ni čím dál větší vztek. Jak je povrchní! Jak sobecká! K TESCU jsem odbočil prudčeji, než jsem chtěl, Veronice popadaly časopisy na zem a vyčítavě se na mě koukla.
Nemám náladu hledat místo na parkování, šoupnu to rovnou ke vchodu. Jen zabouchneme dveře, už nás peskuje nějaká ženská. Prý místo pro invalidy! V hloubi duše vím, že má pravdu, ale vyleju si na ní všechen vztek, co vlastně patří Veronice. Ta ale nic neřeší. Hlavně že to má kousek do obchodu. Cestou remcá: „To mám nejradši. Zapšklý ženský po padesátce, co už nikdo nechce. Tak musí otravovat,“ mračí se. Nakonec celou záležitost uzavře: „Protože nám závidí!“
Nechuť ve mně stoupá.
Vyrážíme za chvíli z parkoviště. Jsem fakt vytočený a mrzí mě, že jsem na ten mejdan u jejích známých kývl. To budu poslouchat podobný řeči celý víkend ze všech stran. Provoz na silnici houstne. Spousta víkendových řidičů, co nemají zažité fígle a reakce zkušených jezdců. Předjíždím právě jednoho takového kloboukáře, když Veronika vyjekne s očima na displeji svého mobilu. Leknu se a otáčím se k ní, co se stalo. „Ivoši, musíme zpátky do Říčan. Chci si tam vyzvednout ty objednané lodičky. Zrovna dorazily!“ Když vrátím zrak znovu na silnici, naproti jede dvoupatrový náklaďák plný aut.
Paní po padesátce
Po nákupu jedu dál na chalupu. Cestou mě zastaví kolona. Silnice je neprůjezdná, čekáme. Za chvíli s houkáním projíždí policisté, hasiči i sanitka. Motoristé vystupují a tuší, že to bude na dlouho. Teprve po dvaceti minutách se auta rozjíždějí dál. Přeskáčeme pár set metrů k místu nehody. Velký černý mercedes leží na boku s rozpáranými dveřmi na místě řidiče, celý zmuchlaný od toho, jak se kutálel po silnici.
Hasiči uklízejí nářadí, zametají silnici. Okolo se válí barevné časopisy a rozervané tašky TESCO se zpola vysypaným nákupem. Ve škarpě sedí skrčená povědomá drobná dívka v potrhaném oblečení. Zdravotníci právě kurtují mladého muže na nosítkách.
Jeden pomocník drží vysoko pytlík s infuzí. Zraněný má zavřené oči, zakrvácenou tvář a fixační límec okolo krku až k bradě... Sanitka spouští houkačku. Spěchá, jak nejrychleji může...
