Vysoko nad hlavami všech lidí, tam, kam se žádný člověk zatím nepodíval, vše sledovala jedna hvězda. Lidé pro ni byli jen malá stvoření a jejich život jen zlomek toho jejího. Dlouhé věky sledovala, jak se vyvíjí, jak žijí, ale nikdy nechápala, proč tomu tak je. Nebyli pro ni nic významného, jen si jejich pozorováním krátila dlouhou chvíli.
Na zemi zatím uběhlo pár měsíců a do domu muže a jeho dcery se vkradl smutek. Stačilo k tomu jediné odpoledne, kdy holčička zůstala sama doma. Když se pak její otec vrátil domů, nalezl dům prázdný. Bez majetku a hlavně bez dcery.
Malá holčička pro něj byla vším. A on plakal a naříkal dlouhou dobu, než znovu přišel k vědomí. A v tu chvíli se v něm vzedmula všechna naděje a odhodlání, které ještě měl. Rozhodl se. Musí svou dceru najít!
Hvězdu náhle něco vytrhlo z její otupělosti, když ji zasáhla vlna něčeho, co nedokázala pojmenovat. Viděla muže, který odhodlaně opouštěl svůj dům a z jeho duše se šířila právě ona nepojmenovatelná síla. Tím zaujal její pozornost a ona upřela pohled na jeho další cesty.
Byly to již dva roky, co muž bloudil po světě. Přišel o všechno. Neměl peníze, místo kde žít a dceru stále nenalézal. Jen zoufalství přibývalo a naděje se ztrácela.
Hvězda nad ním stále sledovala jeho počínání. Náhle se pro ni čas zastavil a ona pochopila co znamená být člověk. Co znamená život a smrt. A také věděla co musí udělat. Ten muž si zasloužil pomoc.
V odlehlé uličce, na kamenné zemi ležel muž v otrhaných šatech. Celý pobledlý a špinavý tiše spal, dokud ho něčí kroky neprobraly znovu k životu. Otevřel oči a nad sebou spatřil krásnou bytost- ženu. Nevěděl, proč tomu tak je, ale žena mu nabídla pomoc a odvedla ho do svého domu. Starala se o něj, napravila jeho zdraví, utišila žízeň a zahnala hlad. Ani jednou však nepromluvila.
Hvězda o muže pečovala jak nejlépe mohla. Postupně sledovala jak se ze zlomeného člověka stává muž, který znovu nalézá svou sílu. A pak uznala za vhodné dokončit svůj úkol. Slib, který si dala. Místnost se celá prozářila jasným světlem, když hvězda natáhla ruku, na níž jí začala růst malá rostlinka. Postupně se zvětšovala, až se přeměnila v oslnivě bílý květ, přímo zářící podivuhodnou silou.
Hvězda rozkvetlou květinu pomalu uložila do mužových rukou, který na ni nevěřícně hleděl. Dávala mu tím část sebe. Svou sílu, která mu přinese štěstí a navždy ochrání jeho rodinu před smůlou.
Nyní její čas vypršel. Otočila se a odcházela z domu ven, nedbajíc na křik muže, jenž se ji snažil zastavit. Už ji tady nic nedrželo. Poslední, co měla, zanechala v mužových rukou. Udělala ještě dva kroky a pak se rozplynula.
***
Bylo to před dvaceti lety, když jsem se díval z okna a sledoval, jak mizí její obrysy. Již nikdy jsem ji nespatřil a jediné, co po ní zůstalo, byla ta květina. Ještě v ten samý den se mi navrátila má ztracená dcera a s ní i domov plný naděje.
Muž otočil poslední stranu svého deníku a pohlédl z okna. Na zahradě pobíhaly dvě děti a hrály si se svou matkou. Jeho krásnou dcerou. Jen několik kroků od nich rostl malý keř a na něm v záři slunce kvetly nádherné bílé květy.
