 |
| Petra Šestáková, Fakulta designu a umění v Plzni |
Když mu zemřela matka, začal se mlynář o syna bát. Vlka nepouštěl ani k řece, která poháněla mlýnské kolo. Ale Vlk byl rok od roku zvědavější.
Když jednou mlynář nedával pozor, vyběhl Vlk z mlýna a v mžiku se ztratil v zarostlém údolí řeky Dyje. Nadšený z náhlé svobody se proháněl mezi stromy. Než si to stihl uvědomit, údolí ho zavedlo dál od mlýna, než mělo. Ocitl se na temném místě. Skály zde svíraly řeku z obou stran a mezi nimi rostl tak hustý les, že se sluneční paprsky dotýkaly jen hladiny rozbouřené řeky, a mezi koruny ani nenakoukly.
 |
| Petra Šestáková, Fakulta designu a umění v Plzni |
„Kdo je tam?“ Nikdo však Vlkovi neodpověděl.
Zpozorněl. Něco se za ním plížilo. Ohlédl se. To bylo poprvé co Vlk pocítil strach. Spatřil hrůzného netvora. Sápal se po něm svými chapadly a Vlk se rozeběhl, co mu nohy stačily, jen aby se dostal daleko, daleko od toho děsu. Kroky ho rychle zavedly k řece. Noha mu podklouzla na mokrém kameni a spadl přímo do rozbouřené vody. Opodál se na kameni vyhřívaly říční víly. Zrovna se probraly ze zimního spánku a v záři prvních jarních paprsků pilně zašívaly své mechové kožíšky. Skrývaly se v nich před zraky lidí a jiných nezvaných pozorovatelů. Z práce je vytrhlo zoufalé volání o pomoc. A když spatřily, že proud unáší nevinné dítě, rozhodly se je zachránit. Skočily do vody. Chlapce vylovily a na břehu zabalily do mechové peřiny. Vlk se vyděšeně rozhlížel. „My ti neublížíme,“ chlácholila ho jedna z víl. „Děkuji za pomoc,“ odvážil se Vlk promluvit. „Ale kdo jste? Musíte odsud rychle pryč!“ vzpomněl si, „tam z lesa se blíží strašlivý netvor.“
 |
| Petra Šestáková, Fakulta designu a umění v Plzni |
