Království bílého brouka - napsala Vendy Podhráská

Ilustrace: Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni

Za svůj život jsem podnikl mnoho úžasných cest do nejrůznějších koutů světa, zažil dobrodružství, o jakých se mi ani nesnilo a viděl věci, které se jen těžko popisují. Jedna z mých cest byla ale přeci mezi ostatními výjimečná a dodnes se mi při vzpomínce na ni zatají dech. Byla to cesta do srdce Afriky. Kontinentu tak vzdáleného a tajemného, a přesto krásného a plného překvapení.
Celé to velké dobrodružství začalo v jednom z dopisů od mého dlouholetého přítele a cestovatele Hanse Fühlera z Německa..

Hallo!

Drahý příteli, nebudeš ani věřit jak úžasné zprávy pro tebe mám! Jak sám dobře víš, jsem vášnivým sběratelem brouků - a při svém pátrání po obrech hmyzí říše jsem narazil na zmínky o broukovi nevídaných rozměrů žijícím v Africe! Dostaly se ke mně informace o jeho výskytu a nyní již zcela přesně vím, kam se za ním mám vydat. Byl bych rád, Antoníne, kdyby ses ke mně na této vzrušující výpravě přidal. Představ si to, máme možnost objevit nový druh! Vyrážím co nejdříve, nenechám se nikým předběhnout!
Odpověz co nejrychleji, Hans.
Neváhal jsem ani minutu a začal se připravovat na cestu. S Hansem jsme toho procestovali již mnoho, ale Afrika byl doposud nesplněný sen nás obou. A navíc se tam prý kdesi v pralese ukrývá brouk nevídaných rozměrů! Nemohl jsem ani dospat..

 

První den naší výpravy jsme se s Hansem setkali v přístavu, naložili zavazadla a zásoby, políbili své drahé ženy a nalodili se na palubu velkého výletního parníku, který směřoval do Egypta. Odtamtud nás pak čekala dlouhá cesta do středu Afriky, kde jsme se měli sejít s domorodým průvodcem, který nás dovede do království velkého brouka.

Svěží mořský vzduch a jasné nebe nás nabíjelo optimismem a my se už nemohli dočkat, až spatříme vzdálené břehy černého kontinentu.
Konečně jsme po několikatýdenním putování vyprahlou pouští a savanou dorazili k úpatí hor, kde začíná vlhký tropický prales. Naší poslední naplánovanou zastávkou byla vesnice na kraji pralesa. Zde jsme se měli potkat s místním průvodcem, který nás povede dál.
Ve vesnici náš příchod způsobil značné pozdvižení. Všichni vstávali od práce, vesele se s námi zdravili a zvědavě si nás prohlíželi. Staré moudré ženy nás hladily po tvářích a mladé dívky nám nosily ochutnávky různých místních pochoutek, které zrovna vařily. Jen děti se shromažďovaly opodál a vystrašeně po nás pokukovaly. Zřejmě jsme byli první běloši, jaké kdy viděly!
Najednou jako lusknutím prstu všechen rozruch ustal, vesničané se rozestoupili a mezi nimi k nám kráčel samotný náčelník – měl nádherně zdobený plášť, byl ověšený šperky a pomalovaný v obličeji. Po jeho boku šel mladý muž, který se představil jako Nuru, náš průvodce, a překládal náčelníkovo vřelé uvítání. Náčelník Kamau Mbwana byl velice laskavý, ubytoval nás v jedné ze skromných chatrčí, dal nám doplnit zásoby a poté se s námi posadil k ohni a nechal si vyprávět o našem vyspělém světě.
Když jsme se s náčelníkem porozprávěli o kulturních odlišnostech, prozradil nám, že má pro nás překvapení. Cosi zašeptal Nuruovi do ucha a ten rychle odběhl. Byli jsme zvědaví, co se bude dít.
Po chvíli k nám Nuru přivedl starou ženu, která nesla v rukou slaměnou ošatku zakrytou látkou. Smála se a nechala nás do ní nahlédnout – co jsme spatřili nám vyrazilo dech! V ošatce se kroutila obrovská bílá larva a vedle ní ležela kukla. Larva cvakala kusadly a snažila se dostat z ošatky pryč. Byla velká jako dlaň dospělého člověka. Kukla byla naprasklá a uvnitř se skrývala puppa, předposlední vývojové stádium brouků. Soudě dle velikosti patřila jak larva, tak kukla onomu velkému broukovi, kterému jsme byli na stopě!
„Kde jste je našli?“ zeptal se Hans. „Není těžké je najít,“ překládal Nuru odpověď staré ženy. „Larvy i kukly se nachází v zemi, narážíme na ně při práci na polích a sběru kořenů v lese. Horší to je s dospělými brouky. Ti se schovávají hluboko v pralese..“ ukázal náš průvodce směrem k zelené bariéře stromů. „Tam vyrazíme zítra ráno. Vím kde je hledat.“

 Na druhý den jsme vstávali velmi brzo, dokud ještě nebylo příliš velké vedro. Já i Hans jsme si sbalili batoh s entomologickým vybavením, mapou, pomůckami pro chytání hmyzu, atlasem brouků, zápisníkem, fotoaparátem, spacákem a trochou jídla a vody na pár dní. Nuru si jen hodil přes rameno pušku a vyrazil, dokáže se prý uživit z darů přírody. Vedl nás úzkou cestičkou mezi stromy do stále zarostlejšího a zarostlejšího pralesa, čas od času nám ukázal nějakou zajímavou rostlinu, nebo vzácné zvíře schovávající se v porostu. Pozorovalo nás nespočet skrytých očí a co chvíli se kolem nás něco mihlo. Prales byl neuvěřitelné živý, ze všech stran jsme slyšeli zpěv ptáků, vřeštění opic a šustění listí. Spoustu rostlin kvetlo a každý květ byl úplně jiný – a ta vůně! Procházeli jsme kolem plodů, jaké jsme v životě neviděli, Nuru si tu a tam nějaký utrhl a s chutí se do něj zakousl.

Cesta již úplně zmizela a my byli slepě odkázáni na Nurua, jeho orientační smysl a znalosti pralesa. Po několika hodinách únavného prodírání se pralesem se Hans nervózně zeptal jestli Nuru ví, kam jdeme. „Míříme k velkému stromu uprostřed lesa, jemuž z kůry vytéká sladká míza a na té brouci hodují. Je to ještě kus cesty“ odpověděl náš průvodce a bez jakékoliv známky únavy pokračoval dál.
Z ničeho nic se Nuru zastavil a já i Hans jsme do něj málem vrazili. „Pšššt!“ varoval nás náš průvodce a upřeně sledoval velký keř před námi. Uslyšeli jsme tiché zavrčení. Srdce se nám rozbušilo. Mezi listy se zableskly dvě jantarově žluté oči a v mžiku před nás skočil rozzuřený levhart. Nejspíše jsme ho vyrušili při lovu a teď byl na náš pěkně naštvaný.

Hans vyděšeně zakřičel, já strachy strnul a nezmohl se na nic, ale Nuru si naštěstí zachoval chladnou hlavu. Zlostně na levharta zavrčel a poté vypálil varovný výstřel z pušky. Ptáci z okolních stromů se vyděšené rozlétli a levhart zaprskal. Pochopil ale, že tady nepochodí, a tak se otočil zmizel nám z očí. Všichni tři jsme si oddechli. Poplácal jsem Nurua po zádech a poděkoval mu za naší záchranu. Bez jeho včasného zásahu bychom určitě levharta nezahnali.
„Hlavy vzhůru a pojďme, už tam budeme!“ uklidňoval nás a vydal se dál.

Po skoro půldenní cestě, když už jsme s Hansem ztráceli naději, se najednou prales rozestoupil a na sluncem ozářené mýtině před námi stál vysoký, starý strom. Visely z něj liány a z jeho rozpraskané kůry vytékala lesknoucí se sladká míza. A na té míze – rozbušilo se nám srdce – na té míze hodovali největší brouci, jaké jsme kdy viděli! Bylo jich tam spousta, desítky, možná víc! Byli černí, bíle zdobení, s tmavě červenými sametovými krovkami. Někteří byli dokonce skoro celí bílí!

Opatrně jsme přistupovali ke stromu blíž, abychom si je mohli lépe prohlédnout. Byli velcí jako celá dlaň, samečci se dali lehko poznat, byli mohutnější a na hlavě jim vyrůstal rozdvojený roh, kterým mezi sebou bojovali o samičku. Já ani Hans jsme se neubránili radostnému zavýsknutí, avšak Nuru nás upozornil, abychom byli potichu a nevyplašili je. Mohli by všichni odletět a zmizet během okamžiku. Vytáhli jsme si proto rychle deníky a začali zakreslovat a popisovat náš velký objev. Vyndal jsem také svůj fotoaparát a udělal si i několik fotek. K večeru jsme rozbili kus od stromu tábor a unaveni po celém dni jsme hned usnuli. Strávili jsme u stromu dalších několik dní pozorováním brouků, jejich chování, barevnými variacemi a důkladným zapisováním všech poznatků do deníků. Když už jsme vyčerpali téměř všechny zásoby jídla a vody, bylo na čase vrátit se do vesnice.

Hans vytáhl síťku na lov hmyzu a rozhodl se, že si před odchodem ještě několik exemplářů odchytí a odveze s sebou do sbírek. Brouci však byli mazaní a vždy se vznesli s hlasitým bzučením do vzduchu těsně před tím, než je Hans stihl polapit. Nuru se smál, až se za břicho popadal. Rozhodl jsem se svému příteli pomoci a společnými silami se nám podařilo několik brouků chytit.

Když jsme poté pozorovali jednoho z brouků lapeného v síťce, ohromeně jsme vydechli. Byl to přímo ukázkový jedinec! Na krovkách měl krásnou bílou kresbu a velký roh. Po změření jsme zjistili, že má neuvěřitelných jedenáct centimetrů! Byl velmi silný, čeho se chytil, toho se jen tak nepustil.
Nemohl jsem z něj spustit oči, když v tom se na mě Hans otočil: „Poslyš Antoníne, objevit brouka takovýchto rozměrů, to je nevídaná věc! Musíme mu však vymyslet nějaké vhodné jméno! Nenapadá tě něco?“ Zamyslel jsem se. „No.. je to opravdový obr mezi brouky.. co takhle ho pojmenovat po nějakém obrovi? Obr Goliáš?“ Hans se zazubil. „To je ono! Goliáš! Goliáš Obrovský, hned si to zapíšu! Díky Antoníne!“
Náš mladý průvodce nás vytrhl z nadšení a upozornil nás, že se budeme muset vydat zpátky, abychom se stihli vrátit do soumraku. Jen velmi neradi jsme tedy opouštěli svatyni uprostřed pralesa, kde se obři Goliášové napájeli mízou a zůstávali dlouho skryti celému světu.
Cesta zpět se však také neobešla bez komplikací. Když jsme z bujného pralesa přešli do zatravněných plání, Nuru nás zastavil a namířil prstem do trávy před sebe. Opatrně jsme ji rozhrnuli a uviděli, že na cestě před námi stojí nosorožec. A ne jen jeden, byla to matka a s ní mládě, teprve mu vyrůstal roh. Bylo veselé, pobíhalo kolem své matky a stříhalo ušima. Nosorožčice se v klidu pásla a zatím si nás nevšímala. Byl to úžasný zážitek, ani jsme nedýchali. Nuru k nám potichu promluvil: „Nosorožec je krásné, ale velmi nebezpečné zvíře. Kdyby si nás matka všimla, mohla by si chtít chránit své mládě a zaútočit na nás. Puška ji nezastraší, je nám tady k ničemu a navíc jsou nosorožci už tak ohroženi pytláky. Radši je obejdeme oklikou a vyhneme se problémům.“ Uctivě jsme tedy vycouvali a vydali se cestou kolem, potichu, abychom matku s mládětem nerušili.

Do vesnice jsme dorazili se západem slunce. Byli jsme k smrti vyčerpáni, ale i tak nás stále veselí domorodci nabyli novou energií. Byla uspořádána hostina na počest našeho šťastného návratu. Vyprávěli jsme, co jsme po cestě zažili, jak Nuru hrdinně zahnal levharta, jak jsme lovili Goliáše a potkali se na cestě s nosorožci. Nejsilnějším zážitkem však bylo, když se k nám seběhly děti z vesnice. Ty, které se nás prvně bály. Tentokrát pro nás měly překvapení – nacvičily si pro nás tanec bílého brouka. Byly pomalované bílou barvou, stejně jako mají Goliáši zdobené krovky. Tancovaly v rytmu bubnů a smály se, rozhazovaly rukama a nohama a k tomu i zpívali jakousi africkou píseň. Bylo to dojemné, začalo nám být trochu smutno, protože jsme věděli, že budeme muset brzy vyrazit na cestu domů. Zážitky, které jsme si v sobě nesli však nikdy nezmizí a já věděl, že do Afriky se jednoho dne ještě vrátím.