Čím víc se lidi bavili, tím zářivějším a barevnějším se stvořeníčko stávalo. Ale jakmile někdo zesmutněl nebo se zábava pozastavila, tvor začínal hasnout, stával se takřka neviditelným, a namísto barevných paprsků světla po zdech pluly šedé stíny. Tomuto stvořeníčku lidi začali říkat Malý Stín.
Roky utíkaly a s časem se zámek vyprázdnil. Všichni obyvatelé až na Malý stín byli vystřídány za hosty, chodící na exkurze. Nikoho z těchto lidí již nezajímaly ozářené pokoje, ale starožitnosti a hrad samotný. Nevšímali si tak ani stínových umění ani samotného Malého Stínu. Poslední původní obyvatel tak zůstal osamocen a zapomenut.
V době takových exkurzí si Malý Stín obvykle hrál ve svém slunečném pokoji, smutný a neviditelný. Jedinou jeho zábavou bylo, že prohazoval stíny hostů mezi sebou. Ale ani toho si nikdo nevšímal. Jen si prohlíželi ponurý pokoj starého zámku. Jednou se však, během hry se stíny, si tvor všiml, že jeden z nich se divně pohybuje - opakuje každý pohyb Malého Stínu, jako kdyby to byl jeho vlastní. “Ahoj,” pronesl někdo tichým hlasem.
“Kdo to řekl?”
“To jsem já. A co jsi ty zač?”
“Přece Malý Stín! Tohle je můj dům! To já hraji hru se slunečním světlem, dělám stínové divadlo.”
“Jé, a já mám strašně ráda stínové divadlo!” řekla holčička a nadšeně se zasmála. Mezitím se skupina hrnula do další místnosti ponecháv holčičku s jejím novým kamarádem.
“Pokud budeš chtít, ukážu ti, jak vypadal tenhle pokoj v minulých časech,” pokračoval Malý Stín, “jak krásný byl, a jak velkou radost lidé měli dříve ze sluníčka.” Jakmile to vyslovil, po zdech začaly běhat stíny, které se sjednocovaly do rozmanitých vzorů. Některé z nich se podobaly kytkám, jiné zvířatům.
Holčička se usmála, a čím déle jí úsměv přetrvával, tím zřetelnějšími a dokonce zářívějšími se siluety stávaly. Malý Stín se roztočil kolem dítěte v čarovném tanci. Holčička se rozesmála. Jakmile se tento hlásný zvuk dotkl stvořeníčka, pokoj se zaplnil proudem oslepujícího světla a celou místnost pohltily zářivé barvy. Zdi se rozpohybovaly pod tempem tance pestrobarevných stínů. A Malý Stín se přeměnil na hmotu zářivého světla. Konečně se citíl jako kdysi, plný světla a štěstí.
Najednou se do pokoje vrátila celá skupina s naštvanou maminkou v jejím čele. A aniž by si všimla něčeho neobvyklého, spustila: “Co tu ještě děláš? Kolikrát jsem ti říkala, aby ses držela poblíž mě? Hledali jsme tě!”
“Ale já se zde dívám na stínové divadlo! Copak to nevidíš?” usmála se holčička.
“Je to obyčejný starý pokoj, už jsme si ho prohlídli. A teď už nezdržuj!” odpověděla zlostně maminka, nepovšimnuvši si ani barevných světel ani Malého Stínu. Holčička náhle ucítila smutek a zklamání. Po tváři jí potekly slzy a po chvilce to přešlo v hlasitý pláč.
Maminka se už natahovala po ruce své dcerky, aby ji odvedla pryč, avšak v tom Malý Stín soustředil veškeré svoje síly a rozzářil pokoj tak jako nikdy před tím. A společně s pokojem se rozzářily i oči všech, kdo se zde nacházel. Najednou všichni uviděli malé, avšak zářící jako slunce, stvořeníčko, tančící uprostřed místnosti. Všimli si světel a barevných stínů, lítající po zdech pokoje, po všech starožitnostech a výzdobách, které ještě před chvíli tak zaujatě okoukávali. Uviděli opravdovou podstatu hradu a jeho pokojů. Pochopili, že po celou tu dobu opravdovou výzdobou bylo slunce, jeho záře a paprsky. Zprávy o slunečných pokojích se rozkřikla po okolí a hostů, prahnoucích po stínovém divadle se stávalo čím dál více. Do zámku se opět vrátily oslavy a zábava. A od té doby Malý Stín jíž nikdy nebyl sám.
