To ale není případ hradu Sušín. Na Sušíně se totiž nikdo nebojí. A přece tam strašidlo sídlí.
Jmenuje se Plašmuška.
Plašmuška je spíše strašidýlko než-li strašidlo. Je tak maličký, že se pohodlně vyspí i v šálku na kávu. Leč i v takto malém bubáčkovi se skrývá velké srdce a přirozený pud strašit.
Jenže na Sušín jezdí lidé za krásou a ne se bát. A tak má Plašmuška těžké živobytí. Zvláště dospělí už ve víru svých starostí neumí pozorovat neobyčejné. A tak, jelikož Plašmušku nevyhledávají, přehlédnou ho. Ale malá Anika si Plašmušky všimla hned.
„Ty jsi chuchel nití?“
„Co tě nemá, já jsem hrůzostrašný strašidlo!“
„A přitom se tě vůbec nebojím, tak hrozivý tedy nejsi.“
„Mám tady těžké živobytí, víš. Mám pocit, že když mě lidé nehledají, ani mě nevidí. Tyhle časy už nejsou pro strašidla.“ ´
„Jsi moc maličký na to, aby tě lidé viděli…. Malinké strašidlo nemůže budit velký strach. Musíme tě zvětšit. 9. Pojďme do kuchyně, něco vymyslím.“
Anika si všimla záclony u okna a dostala nápad. Přiskočila ke krbu a z komína si nametla na lopatku saze, ve kterých záclonu pořádně vyválela, až byla celá černá. Jako Plašmuška.
„Tumáš, když tohle sníš, bude se ti strašit mnohem lépe,“ řekla a tak náš bubák spořádal nit po niti, až snědl celou černou záclonu. Každým soustem byl větší a větší. Až byl tak obrovský, že by skoro neprošel dveřmi!
„Děkuji ti Aniko, teď už mě nikdo nepřehlédne!“
„Hodně štěstí přítelíčku!“
A opravdu. Najednou se Plašmuškovi strašilo o mnoho lépe. Stačilo jen vystrčit nožku zpoza obrazu a lidé utíkali. A tak už na Sušín lidé nejezdí za krásou, ale bát se. A že se tam od té doby bojí poctivě.
