Teta nemá děti a je dost stará, máma trvala na tom, že tam musím zajet.
Když se mě paní u pokladny ptala, jestli k okýnku nebo do uličky, řekla jsem, že k oknu. Jenže co je mi to platné, když je venku tma.
V novinách, které mi nabídli, není absolutně nic ke čtení, nezajímají mě ani bláboly o politice, ani poslední výsledky hokejové ligy.
Sedím a koukám se na ruce položené do klína. Ty nehty se jí tentokrát moc nepovedly, takovou barvu je těžké sladit s oblečením, které mám, asi si budu muset něco koupit. Představa nákupního centra mi zvedla náladu a bohužel i zrak.
Uf! Rychle se zas podívám dolů. Ten chlap naproti je příšerný. Možná mu není ani čtyřicet, ale vypadá jak z padesátých let. Košili má zapnutou i na poslední knoflíček u krku, svetr neurčité barvy mu žmolkuje v podpaží a na břiše. Kdyby se aspoň na mě nedíval! Ale to on ne, sedí a civí. Možná si myslí, že se usmívá, jenže já vidím vyceněný zažloutlý chrup a přischlou slinu v koutku.
Otočila jsem hlavu k okýnku, za ním se chvilku míhala světla. Tudum tudum je tiché, vnímám ho spíše tělem, než ušima. Už abych tam byla.
Mám na to dva dny, abych si našla někoho, kdo mě zaveze zpět do Prahy. Potřebuji pohodlné auto, které bude slušet mému krásnému tělu. Zase jsem se já hloupá usmála. Vyděšeně kouknu po spolucestujícím. Mám kliku, už usnul.
