Už je tady! Stojí na nástupišti!
Ještě včera jsem si myslel, že parní vlak jede jen jednou za rok. Na Mikuláše, protože mikulášský vlak už znám, už jsem s ním jel několikrát. Už taky vím, že mikulášským vlakem chodí nejen Mikuláš, ale taky čert a anděl. Když řeknu básničku a slíbím, že další rok budu stejně hodný jako letos, dostanu perník. S obrázkem. Pokud na něm bude čert, sním ho hned. Čerty nemám rád. A vlastně... Bojím se jich. A kdo by se nebál! Když všichni vědí, že čerti si tam u nich - v pekle - ze zlobivých dětí vaří polévku!
Teď je ale jaro, rozhodně to kolem nevypadá jako v zimě. Nastupujeme do úplně normálního parního vlaku a jedeme na výlet. Kam, to vlastně nevím.
Na sedadle naproti nám sedí starý pán a vypadá jako děda Oldřich. Jen je ještě divnější. Taky nemluví, jen se na nás dívá a jen tak trochu se usmívá. Ne ale tak, že má radost. Usmívá se tak nějak divně.
Já i moje malé sestřičky se koukáme z okna, kolem trati je spousta lidí, kteří nám mávají a fotí si nás. Taková sláva! Jedeme dokonce přes železný most. Nad řekou! A prý to není Vltava, ale úplně jiná řeka.
Ale tenhle pán jen sedí, nic neříká a prostě jen kouká z okna. Tak si říkám, že cizí dospělí jsou někdy dost divní. Zvlášť ti starší. Tváří se, jaká je to legrace jet na výlet zrovna parním vlakem, a potom se tváří jako děda Oldřich.
A vůbec, jsem rád, že jedu na výlet s mámou a s oběma sestřičkami. A že tam, kam jedeme, na nás bude čekat táta. Jsem náš a to je nejvíc.
