Pak pořád zatnuté pěsti, přitáhl k tělu. Připraven k boji, k popravě k čemukoliv.
„Jsem takovej čurák, že tě pořád vyhlížim někde nahoře. Ale kde jsi? A kde jsi byl, když jsem tě volal?“
Stál sám uprostřed louky, kam chodívali spolu. I slova ztratila smysl.
„Áááááááááááá!“
Dlouhý křik zbarvil jeho tváře do ruda a úplně ho vyčerpal. Padl na kolena a zhroutil se do trávy.
V zoufalství samoty, v nenávistné křeči k tomu jak to je, drápal prstama do hlíny. Rval tu hlínu i s trávou a starým listím.
„Já tě nenávidím.“ šeptal sražen k zemi, „já idiot jsem tě kdysi děkoval. Myslel jsem, že je to tvoje dílo. Všechno to, co bylo…“
Konečně začal plakat. Žalem.
Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/
