Kde pod Sviní horou lesy,
v oněch místech,
kdysi, kdesi,
tam se ozval děsný ryk.
Na mýtině u potoka,
bláto cáká, hnědá slota.
V louži se tam pašík válí,
to ten ryk, co slyšet v dáli.
Na štětinách bláto zaschne,
jak je těžký... větev praskne.
To, jak na ní šlápl těžce.
Z bahna se mu vůbec nechce.
V lese muflon zaslechl to,
to, jak cáká v dálce bláto.
Už tím směrem křepce kluše,
těší se ta jeho duše,
jak se v bahně vykoupe.
Jak doběhne na mýtinu,
obhlédnout, kdo to tam cáká,
tak uvidí v lese, v stínu,
obrovského divočáka.
a za stromem vykukuje,
pod čenich si tiše huhle:
„já mám rohy, on má kelce,
jakpak asi, do pekelce,
tahle bitva dopadne?
Rozběhnout se? Jo? Či ne?
Naberu ho, v bláto smetu,
převrátí se, utopí se,
Pak napíšu na strom větu:
já jsem pán, a kdo je více.
Neb mu vrazit do hlavy?
tvrdým rohem, statným tělem?
Omráčím ho, kopnu během...
To mám ale obavy,
jak mě bude šiška bolet.
Jak se budu blátem koulet.
on padne jak poďtatý...
Já jsem pán, a kdo jsi ty?
Nebo ho jen přeskočit!
Jak se lekne, plný strachu,
rychlým během zmizí v trapu,
není třeba útočit.
Pak do středu postavím se:
já jsem tu, ty nikdy více!
Nebo na strom zabahněný,
velkou silou narazit?
Začnou padat svrchu šišky,
a jedna z té velké výšky,
uhodí ho do hlavičky.
Jsem tu pán, tys parazit!
A nebo... to nejlepší je!
Když se moudrý za strom skryje.
Já jsem moudrý, to vy víte,
potom moje oči skryté,
budou bystřit potichu,
až to prase neumyté,
odcupitá k pelechu.
Rozjasním pak hrdě líce,
já jsem moudrý, kdo je více?“
Jak tam tiše postává,
hlavou letí obava,
jestli vůbec má tu sílu,
do bitvy se postavit
divou svini odpravit.
s křikem vzlétl do oblak,
ohromené úlekem, prase kvapně upaluje.
Nad muflona potom vzlét,
pustil na něj hovínko,
a hned trošku zmněnil svět,
opravdu jen malinko...
Vykřičel to z plných plic:
„ty ses chvástal, já jsem chřástal“
Já jsem chřástal, kdo je víc!
