Silně nervózní a silně nalíčená holka na židličce naproti němu vykoktala: „Protože vyděláme víc?“
„Ne, ty husičko. Lepší je to pro to, že kdybys vyhrála první ve sportce, tak ty prachy rozházíš a budeš mít velký kulový. Ale se mnou se naučíš prodávat. Já ti ukážu, jak se dělá business. Rozumíš?“ Prohlížel si novou kolegyni, co prošla konkurzem, a v duchu si říkal, že kozy nemá špatný. Poslušná, bojácná pipka, co potřebuje prachy. Jak ho to učili: 6V. Vobčas Vynadat, Vobčas Vodměnit a Vobčas Vopíchat.
„Rozumím,“ pípla.
„Takže, to co je tvoje devíza, je, že máš takovej milej tuctovej ksichtíček. Taky to, že ti je dvacet. Protože vypadáš přesně jako nějaká hodná vnučka, chápeš?“
„Jo.“
„A z takovejhle typů jsou ty starý škatule úplně hotový. Natož, když se převlíkneš za sestřičku. Vyzvedla sis ty šaty?“
„Vyzvedla, ale nemůže z toho bejt nějakej malér? Víš, že nejsem zdravotní sestra.“
„Hele, ty trdlo, poučka číslo jedna: byznys je divadlo. Myslíš, že každej herec, co má na sobě doktorský hadry, vystudoval medicínu?“
„Ne, to ne.“ Jeho zvyk pokládat jí otázky s jasnou odpovědí ji připomínal tátu. Tátu vždycky před tím, než ji dal pohlavek. Trochu se přikrčila.
„No tak vidíš, je to divadlo. A ty v něm hraješ hodnou sestřičku, co stařence ukáže, jak funguje výborná léčivá lampa. Na všechny neduhy. Za směšných třicet talířů.“ Oči se mu rozzářily. „A když nám to babka podepíše, dostaneš pět tisíc. Není to super?“ Tentokrát ani nečekal na odpověď. Chytil ji za ruku. „Podívej se z okna, beruško!“
Nejistě se podívala na šedivý paneláky.
„Tady v těch králíkárnách bydlí spousta důchodkyň. Dědky pochovaly a teď sedí samy doma. Rodina na ně sere. Co s nima. Berou ty svý vdovský důchody a mají nasysleno spoustu prachů. Co nemají, je lidskej kontakt. Nikdo se na ně nepřišel podívat už pěkně dlouho. Proto furt lezou po doktorech. No a já mám seznam těch, co byli na středisku dneska. A ty my teďka navštívíme. Těm my přineseme radostnou novinu. Tyhle paní vyhrajou parádní zázračnou lampu od farmaceutický společnosti. Stačí když podepíšou pár papírů.“ Na chvilku se zasnil. „Nejsme my takoví laskaví a milí nositelé dobrých zpráv pro starý babičky?“ Sám sebe pobavil.
„A ty můžeš večer jít domů a mít v kabelce klidně třicet, čtyřicet táců. Není to pěknej první den ze zbytku tvýho života, pusinko?“ No, teď zněl jak na tom motivačním školení, pochválil se v duchu.
„Asi jo,“ špitla. Co mu taky jiného mohla říct? Peníze potřebovala.
„No, tak vidíš. Tak já zaplatím ty dvě kafe a jdeme dělat prachy. Cajthamlová bydlí hned naproti a dneska byla bába, na kožním s lupénkou. Tu zmáknem jedna dvě.“
Paní Cajthamlová byla sluníčko. Tak o ní mluvil každý, kdo
ji znal. Paní od pečovatelské služby, sousedky a i ta mladá sestřička co se za
ní dnes přišla s tou novinkou. Vyhrála první cenu. Poprvé v životě a hned
lampu, kterou si vyléčí tu protivnou lupénku.
Pěkně oblečený mladík z farmaceutické firmy si jen napsal
pár údajů z občanského průkazu, podepsala nějaký lejstra a lampa byla její. Už
se nemohla dočkat, až zavolá dceři. Takovouhle novinu! Božíčku! Vyhrála první
cenu.Proč dcera byla v telefonu tak opatrná? Co se jí nelíbilo?
Jak to, že přijela tak rychle? Teď tu sedí, čte ty papíry a už dlouho nic neříká. To nemá alespoň trošku radost, že jsem vyhrála, myslí si paní Cajthamlová. Sedí u okna a dívá se na dceru. Na stole leží lampička s fialovou žárovkou a držátkem z plastu.
Nakonec dcera promluvila: „Mámo, je mi to líto, ale napálili tě. Tenhle krám má cenu tak padesát korun a ty jsi jim podepsala, že zaplatíš třicet tisíc.“
Z tváře staré paní zmizelo slunce.
