Do Chorvatska jsme tehdy vyrazili bez nejmenších sportovních ambicí. Těšili jsme se, že si užijeme hezký týden na moři a svezeme se na lodičkách.
Najali jsme si profesionálního kapitána – závodního jachtaře. Když jsme ho v Praze nabírali do auta, působil docela nenápadně. Ale jakmile poprvé vstoupil na palubu, bylo nám jasné, že na jeho lodi zažijeme věci, které jsme ještě nezažili. Měl přezdívku Cigi. Na moři strávil půl života, byl ošlehaný větrem a sluncem, uměl předpovídat počasí podle pohybu mraků, byl ostrý jako břitva a když něco řekl, tak to byla pravda. Charterovou loď, kterou jsme si vyzvedli v marině, nazval po zběžné prohlídce plečkou, takže jsme hned první den rezignovali na jakékoliv šance v závodě. Stejně o nic nešlo. Byla to firemní regata, ve které nebyla vypsaná ani žádná odměna pro vítěze. Alespoň během prvních tří etap, kdy jsme do cíle doplouvali mezi posledními, jsme si to všichni včetně Cigiho mysleli.
Mezi popotahováním lan a obsluhou vinšen jsme si proto za odborného vedení kapitána užívali i během závodu spoustu jachtařských potěšení - popíjení Cuba Libre na špici lodi, chytání ryb, jízdu na laně v nafukovacím člunu, testování záchranných vest, pozorování šplouchajících vln…
Na večírku po třetí etapě závodu se můj tehdejší šéf rozhodl trochu zvednout všem účastníkům regaty adrenalin. Na následující čtvrtou etapu vyhlásil odměnu pro vítěznou posádku v podobě sto tisíc. Tento moment viditelně pohnul atmosférou a ambicemi ve všech posádkách. Dokonce i v té naší probudil sportovního ducha a trochu nás zamrzelo, že na naší plečce s vytahanými plachtami a kýlem porostlým mořským slizem nemáme šanci obstát.
Na start čtvrté etapy závodu jsme nicméně statečně nastoupili. Už po pár prvních desítkách metrů jsme zaznamenali určité změny v chování Cigiho. Byl soustředěnější než jindy, barva jeho hlasu byla drsnější než dříve a ze strohých až komisních povelů se vytratil obvyklý humor. Mezi řečí se zmínil, že se brzy ráno potopil pod loď a hodinu drhnul kýl. Pohledem na oblohu a do mapy vyhodnotil situaci a zvolil strategii, které jsme nikdo nerozuměli, ale netroufli jsme si ani hlesnout.
Jeli jsme opravdu naplno, žádné Cuba Libre, žádná muzika, jen ryzí sportovní nasazení a koncentrace. Po několika manévrech, při kterých celá posádka s maximálním nasazením plnila své jasně vymezené úlohy, jsme postřehli, že na obzoru před přídí se netyčí ani jeden stěžeň.
Celá flotila regaty se pohupovala na vlnách za námi. Tento pohled jsme do té doby neznali. Po chvíli nám došlo, že jsme se dostali do vedení závodu a nálada na palubě dostala další náboj. Občas se za plachtou objevovaly siluety favorizovaných lodí, ale pravděpodobnost, že by mohly ohrozit naše vítězství, se v tu chvíli zdála minimální.
Cíl byl už na dohled, když dal kapitán povel k dalšímu strategicky promyšlenému obratu. Kormidelník nabral správný kurz, loď se naklonila pod úhlem 45 stupňů, posádka se už připravovala k přesně načasovanému přeběhnutí přes palubu, když se stalo něco naprosto nečekaného.
Zasekla se nám lana přední plachty. Na takto extrémní situaci nebyl nikdo z nás připravený. Kromě kapitána. Ten okamžitě začal rozdávat povely, z nichž bylo jasné, že sranda definitivně skončila. „Okamžitě nůž. Tome, vezmi to lano a řež.“ To už jsem jen seděla, ani nedutala a sledovala, jak kolega Tomáš trochu nejistě svým zavíracím nožíkem odřezává plachtu, která nás měla hnát několik posledních stovek metrů do cíle. Cigi zkušenými pohyby zbytek lana protáhl tam, kam patřilo, suverénně uvázal lodní uzel a kosatka se znovu vzdouvala ve větru.
Když jsme se vzpamatovali z této dávky adrenalinu, zjistili jsme, že kolize s lanem nás připravila o vítězství. Loď číslo jedenáct si mezi tím dojela pro zlato a tentokrát i pro sto tisíc. Druhé místo ale ještě stále mohlo být naše. Kdyby se nám ovšem lana nezamotala podruhé. Tentokrát jsme se obešli bez použití nože, ale naděje na medaili se pomalu rozplývala. To už do cíle zbývaly jen desítky metrů a my jsme smutně sledovali, jak další jachta protíná cílovou čáru.
Nakonec jsme si dopluli pro třetí místo. Cigi neskrýval své sportovní zklamání a dlouho ho rozdýchával na přídi lodě. My ostatní jsme ještě pár minut zírali a nemluvili. Pozorovala jsem kapitána a měla jsem pocit, že zažívám scénu z nějakého hodně dojemného filmu. Tuhle idylku přerušil jeden z mých kolegů strohým doporučením: „Evo, tak alespoň zavři pusu, když na něj koukáš.“
Dávala jsem si pak na to pozor, ale stejně mi spadne čelist vždycky, když si na tenhle závod vzpomenu. Ty zážitky stály za to i bez vítězství. I když těch sto tisíc se taky mohlo hodit.
