Vyzvedl jsem počínání F. L. Čelakovského, který se pod jednu básnickou sbírku (Selanky) podepsal jako Žofie Jandová, aby dokázal, že náš národ má talentované básnířky. Dobře vím, že cílem mystifikace je oklamání nepravdivou zprávou a ve slovníku literární teorie najdeme výklad, že jde o „záměrné využití uměleckého výmyslu k oklamání čtenáře“, ale to platí jen v případě mystifikace literární. Existuje však i řada mystifikací neliterárních.
Nikdy jsem nebyl nadšen Haškovým Švejkem, ale autorovu mystifikátorskou činností ano. Jeho Strana mírného pokroku v mezích zákona je mistrné dílo. Odpustil jsem mu i ty nejdrsnější mystifikace, když třeba v hospodě hrál bezrukého a nějaká dobrá duše s ním šla na WC. Nic se ale nevyrovná existenci největšího Čecha v našich dějinách, Járy da Cimrmana, je ve světě bez konkurence.
Svou dráhu málo významného mystifikátora jsem začal poměrně záhy, už v raném věku. Jménem svého učitele na housle jsem napsal rodičům, aby mě už neposílali do houslí, protože nemám žádný talent a můj hudební sluch je minimální. Proč mi tento názor na mé schopnosti nevydržel déle. Za zmínku snad stojí na vojně psané dopisy manželkám a známostem vojáků, aby brzy přijely na návštěvu. Tato cyranovská činnost mi přinášela různé výhody – přišívání knoflíků, vyčištěná hlaveň pušky atd. Mnohem později jsem na chalupě psal slohové úkoly dětem sedláků a dřevorubců – za vajíčka, domácí uzené.
Ředitel gymnázia mě také žádal, abych psal za studenty příspěvky do různých literárních soutěží. Jedno druhé místo a dvě třetí za sedm let byl hubený výsledek. Jinde asi měli lepší češtináře.
Od 2. poloviny 70. let minulého století jsem se mystifikátorské činnosti věnoval profesionálně. Pod hlavičkou literárního semináře probíhal intenzívní výcvik mladých mystifikátorů. Přibývalo „rukopisů“ dávno zemřelých spisovatelů, jež se údajně našly někde v krabici na půdě – některé byly pozoruhodné, napodobený autor by se za ně nemusel stydět. Nástěnka u knihovny, která měla informovat o knižních novinkách a stručně je charakterizovat, byla zásobována tituly, které probouzely velký zájem, i když nikdy nevyšly. Nemohl jsem zůstat pozadu a některé doporučované noviny otiskly Literární noviny. Potěšil mě i zájem o premiéru v Semaforu, když na nástěnce, jež referovala, co nového se děje v kultuře, bylo umístěno moje hodnocení premiéry Paseka na pasece:
Neodolatelná je lesní panna v podání stále půvabné Jitky Molavcové, která svým šarmem, průsvitnými zelenými šaty a kloboučkem se svatojánskými broučky okouzlí nejen Tomana, ale každého diváka. Ani nestárnoucí Jiří Suchý v kmenové košili a růžové kamizolce diváky nezklame. Ti dlouho nezapomenou na jejich erotikou nabitý dialog při společné jízdě mezi skalami.
Velký úspěch mají samozřejmě doprovodné, typicky semaforské písně plné poezie a jazykového půvabu. Tu je jedna z nich:
Na pasece v lese
veselme se,
každý s lesní pannou
nesnese se.
Tomanovi srdce plesá
pod skalami prostřed lesa.
Na mysli už neklesá,
našel pannu, nebesa!
Je dobře, že i já jsem na vlastní kůži pocítil, jak chutná mystifikace. Vzpomněl jsem si na tu první. To byl J. Seifert ještě v nemilosti a já v jedné třídě rozdal Seifertovy nejkrásnější verše – na každém lístku jedna báseň. Zpozoroval jsem, že u jedné lavice se studenti hromadí a báseň si opisují. Byl jsem zvědav. O jakou báseň jde. Byla nabitá erotikou a já ji ale neznal, je možné, že jsem ji přehlédl – ty lístky jsem shromažďoval delší dobu. Ptali se mě, z jaké sbírky je. Řekl jsem, že to asi bude Zpíváno do rotačky. Nebylo. Ani Seifert to nebyl. Byl to Jiří Menzel a ten lístek tam podstrčil.
Abych zvýšil prestiž mystifikátorů, udělal jsem z nich maturitní otázku. Přál jsem ji některému ze svých nejlepších mladých mystifikátorů. Ten nejnadanější si vytáhl slovenskou literaturu. Bylo mi to líto. V úvodu řekl, že bude mluvit o vynikajících, ale zapomenutých autorech. Zbystřil jsem pozornost, byl to literární koncert. Nebezpečný bozk, Tajemstvo cintorína, Drotárov sobáš. A ta jména! Dodnes si vzpomínám na Laca Mručiára. Předsedkyně maturitní komise (chemikářka) se ptala na nějakou ženu. Dostalo se jí Margity Húskové a románu Zločin v kláštore. Aký zločin, zeptala se snaživě předsedkyně. Odpověď zněla: „Nechce se mi o té hrůze příliš moc mluvit. Jeptiška přišla v klášteře do jiného stavu a zazdili ji v její komůrce.“ Mystifikátorský koncert skončil. Musel jsem navrhnout známku. V očích svědkyně češtinářky byla zvědavost. Váhal jsem. On neřekl jediného skutečného spisovatele, měl by propadnout. Navrhl jsem známku dobrou. „Co vám ten chlapec provedl? To byl brilantní výkon,“ pravila rozhořčeně předsedkyně. Byl. A oceněn byl výbornou. Mystifikaci se konečně dostalo zaslouženého ocenění.
Na pomaturitním setkání s jednou oblíbenou třídou (studenti už jsou v letech) jsem předstíral Alzheimerovu chorobu. V kapsičce saka jsem měl lístek se slovy: 3 piva max (maximálně), měkké maso a tramvaj č. 17. Občas jsem si lístek prohlížel. Když mi přinesli pivo, ptal jsem se, zda je to opravdu Max… Jinak jsem jen pomalu kýval hlavou. Maso mi zařídili opravdu měkké. Slyšel jsem šeptem pronesenu větu „Vloni byl ještě tak dobrej“ a přijímal soucitné pohledy. Na tramvaj mě vedly dvě bývalé studentky a z refýže mi mávaly. Za rok jsem se jim omluvil. Nezasmáli se tomu a bojím se, že někteří mi na okamžik toho Alzheimera přáli. Na jeden mystifikační kousek jsem ale téměř pyšný. Postihl jednoho příliš horlivého soudruha ředitele, který měl na svědomí vyhazov jedné skvělé češtinářky, která si v roce 1960 dovolila hovořit o Masarykovi. Mnou podvrženou kompozici jedné studentky na téma významu výrobní praxe náležitě využil. V tisku, rozhlase i v televizi. Byl vyznamenán a škola získala hrdý titul „Škola mladých budovatelů socialismu“. Pak jsem se k podvrhu přihlásil. Byla z toho ve Strašnicích náramná ostuda, ale podařilo se ji ututlat a škole hrdý titul zůstal, i když se vlastně měla jmenovat po mně. Ale já byl z trestu přeložen na jakousi ZDŠ, kam jsem nenastoupil. Začínala totiž léta šedesátá a já se ocitl v gymnáziu Na Zatlance, odkud jsem byl vyhozen až po bratrské výpomoci. Jednou jsem byl k mystifikátorství přinucen, a bych neztratil tvář. Jeden bývalý student se mi chtěl pomstít za náročný jazykový výcvik, který museli studenti podstupovat. Dostávali vždy dvě tři minuty na své vystoupení, třeba projev ke svatebčanům, prvňáčkům nebo k učitelům. Bývalý student, později tajemník Kontaktologické společnosti, (nevěděl jsem, co to je) mě požádal, abych účastníky konference uvítal jako významný rodák města (Nymburk). Váhal jsem, kvůli několika větám mám obětovat víkend? Ale poslali pro mne auto s pozváním na celé tři dny. Hodinu před začátkem konference jsem se z natištěného programu dověděl, že vítací řeč má prezident společnosti a já mám první přednášku: Kontaktologie v pedagogice. Řekl jsem tajemníkovi, že se projdu po rodném městě a pak pojedu vlakem domů. „Jenže to vy neuděláte. Nemohl byste o tom vyprávět,“ řekl. Měl pravdu. Zeptal jsem se ho, kdo mezi těmi třemi stovkami účastníků je. Byli to oční lékaři, optometristé, kontaktologové, oftalmologové, výzkumníci v oblasti kontaktních čoček a prodejci z firem. Požádal jsem o sklenku alkoholu a dostal k dispozici lahev koňaku. Pět minut před vystoupením jsem na to přišel, když jsem vítal vážené kontaktoložky, uvedl jsem, že tak jsme pojmenovali studentky, které usilovaly o kontakt s profesorem v loži. Zde jsem mohl dávat řadu příkladů. Byl jsem jejich. Prezident mě angažoval i na příští konferenci. To znamenalo dvě recepce, velký bazén a tenisové kurty. Vzal jsem s sebou i manželku. Měl jsem rok na přípravu na mystifikační přednášku „O přínosu J. A. Komenského pro oblast růžových kontaktních čoček. Vycházel jsem z díla Komenského Labyrint světa a ráj srdce a tam použitých brýlí mámení. Ti, co přednášeli hned po mně, měli poněkud ztíženou situaci. Dobrou akcí se stalo mé literární muzeum: exponáty byly vystaveny v různých městech, kam mě s přednáškami zavál vítr. V komentáři bylo uvedeno, že jsou to jen fragmenty z velké výstavy, která byla postupně rozkradena. Ale přesto mohou návštěvníkům poskytnout nevšední podívanou. Byly to například tyto cenné relikvie: Obsah babiččina kapsáře po návštěvě na zámku, klíč od Barunčiny světničky na Starém Bělidle (nosila jej v záňadří). Ukradl jsem ho z brány tureckých kasáren. Byl z doby Marie Terezie, měřil čtvrt metru a vážil půl kilogramu. Dále návštěvníci viděli velký hrnek, do kterého Maryša sypala Vávrovi utrejch, krční obratel K. H. Máchy (ztracený při převozu z Litoměřic do Prahy), poslední zub Petra Bezruče, uzel na kapesníku Zdeňka Nejedlého (aby nezapomněl na výročí VŘSR) a pár dalších. Exponáty byly k vidění v Jáchymově, Ostrově, Třebíči, Kutné Hoře, v Nymburce a na několika místech v Praze. Když mi v Národním domě na Smíchově v roce 1996 jeden stařičký manželský pár děkoval za mou záslužnou práci, trochu jsem se zastyděl, ale opravdu jen trochu, byl to pro ně přece zážitek. To by do babičky Boženy Němcové neřekli. Běda manželkám mystifikátorů, kteří si práci přinášejí i domů. Jejich manželky musí mít v sobě velkou dávku tolerance, aby svého partnera neproklínaly. Když se moje žena po týdnu vrátila domů z infuzí na podporu sluchu, ptala se na nějaké záležitosti. Odpovídal jsem jí nehlasně, jen jsem otvíral ústa. Dohnal jsem ji málem k zoufalství. Jindy jsem ji, prudérní puritánku, klamným manévrem dostal na nudistickou jachtu. Na širém moři se z ní nedalo utéci. Kajutu opouštěla jen na jídlo, kde se podle jejího názoru z divochů stávali civilizovaní lidé. Před skokem do moře odkládala ručník na poslední chvíli, a kdyby ho po vykoupání na kraji paluby nenahmatala, volala by o pomoc. A přitom se tak těšila, jak budeme plout od ostrova k ostrovu a obdivovat historické památky… Drastičtější případy neuvádím, byl bych považován za mystifikátora-sadistu. Nyní jsem mystifikátorem na odpočinku. Důchod za tuto činnost nepobírám, žádnou ochrannou organizaci nemáme. Zůstaly nám jen pěkné vzpomínky.
