Babička - napsala Hana van der Hoeven

Satya Helusová

Všechno to uteklo nějak rychle a běží to čím dál rychleji. Ráno, večer, ráno, večer. Jede to jako rychlík, ze kterého nejde vystoupit. Zima, léto, Vánoce. A pak zase dokola. Nestíhám to sledovat a cítím se najednou sama.
Proč tu vlastně ještě jsem?
Špatně se mi chodí a bude to už jenom horší. Nestíhám dnešní dobu, nestíhám vývoj, prostě nic. „Jsi úplně mimo,“ řekl by mi možná Honzík, jako to řekl minule svému bráchovi, který se pak vztekal. Ale já bych tiše souhlasila. Chápe to někdo?
Spřízněné duše mě opouštějí. Minulý měsíc Maruška. Ale té už jsem to vlastně přála... už nebylo zbytí a někdy je odchod vysvobození. Prý to nahoře omrkne a zamluví mi pěkného anděla. Jak ji znám, bude mu sedět na klíně a mávat na mě, ať si sednu vedle. Při té představě se neubráním úsměvu.
Ze snění mě vytrhne zvonek. Otevřou se dveře a Jana postrčí dovnitř Elišku.
„Díky mami, bez tebe bych to nedala,“ prohodí a pádí pryč. Eliška se mi přitiskne k noze a pak začne nadšeně poskakovat.
„Babi, budeš mi zase vyprávět? A já ti to pak namaluju! A k obědu chci bramboračku, ale ty hnusný houby do ní nedávej. Já mám tak ráda, když mám kašel. Máš taky ráda, když mám kašel?“