Ještě že mám rozumnou ženu, která mě k něčemu takovému nenutí, říkal jsem si. A jít tam dobrovolně z vlastní vůle? Ani náhodou!
O to větší bylo mé zděšení, když kolem čtvrté hodiny ráno v autě moje žena před branami porodnice pronesla: "Byla bych ráda, kdybys tam šel se mnou."
A tak jsem za pár minut vyfasoval bílý plášť a stál v porodním sále. Během následujících hodin jsem ke svému úžasu neupadal do mdlob, ale naopak jsem zažil nejsilnější emoce svého života - od pocitu neskutečné vděčnosti vůči své ženě, která musela stejně jako ostatní mámy tolik vytrpět, aby přivedla na svět nového človíčka, až po opojné štěstí, které nás oba zaplavilo, když nám ten človíček hlasitě brečel v náručí.
Tehdy jsem si uvědomil, že díky té jediné větě, kterou mi řekla má žena cestou do porodnice, jsem se vyvaroval jedné z největších životních chyb.
Od té doby všem svým kamarádům radím: "Určitě nenechávej svou ženu u porodu samotnou. Nejen z lásky k ní, ale také kvůli sobě!"
A když našemu prvorozenému synovi vrána donesla sestřičku, samozřejmě jsem si opakování těch úžasných pocitů nenechal ujít.
