 |
| Foto: Tomáš Hlaváček |
A možná byla nešťastná z toho, že nemá jedničky z gramatiky, ani nadání psavce, takže si jí češtinář při hodinách příliš nevšímal a rád konverzoval hlavně se studenty, kteří vládli mateřštinou nejzdatněji. Téměř každý měsíc jsme totiž dostávali za úkol slohové práce a jejich témata byla na dobu zapšklé totality velmi nestandardní: Jak se srážejí moje životní ideály s realitou. Kde hledají studenti své životní vzory. Co jim chybí ve škole...
Pan profesor Hoznauer (literát, zbavený z politických důvodů možnosti publikovat i učit vysokoškoláky) nás tak nutil zamýšlet se nad společenskými tématy, která tehdy trápila i jeho samotného. Dokonce nám jednou zadal téma, co by tehdejšímu společenskému ovzduší říkal sám Lenin, visící během státních svátků ve všech výlohách. Třeba i v masnách mezi buřty a vepřovými kýtami, jak odvážně popisovala moje spolužačka Štěpánka Drexlerová. Kde je té holce asi dneska konec? Vždyť právě ona psala na gymplu ty nejlepší a nejzajímavější úvahy. Její styl se mi tehdy tak líbil, že jsem se ho sama pokoušela kopírovat...
Nedávno jsem se s profesorem Hoznauerem sešla a bylo to krásné setkání. Vypravili jsme se za ním do jeho divokého přírodního útočiště na Berounce se spolužákem Tomášem Hlaváčkem, kterého jsem na gymplu též platonicky milovala... A právě Tomáš si vzpomněl na to tajemství jedné Hoznauerovy žákyně, jež o svém češtináři snila na opuštěné vyšehradské lavičce. Když jsme o ní vyprávěli panu profesorovi, nejdřív se jen záhadně usmíval. A pak řekl, že už o ní už ví. A dokonce nám svěřil, že prý na té lavičce – víc jak třicet let po naší maturitě – spolu jednou seděli... Co mu řekla ona a co jí řekl on, už jsme se ale nedozvěděli.
PS. V každém případě... i díky gymnaziálním slohovým pracem - a tudíž zásadním vlivu našeho sexy češtináře na mou profesní orientaci - teď můžete číst tyto řádky..
