Leze si tlustá žížala hlínou. Ačkoliv má celkem fajn život i s hojností potravy, čehož důkazem je její vypasené tělo, má zrovna chuť si stěžovat. Při svém brblání o nespravedlivosti osudu narazí na malou kámošku. A hned se jí podařilo nakazit ji svým splínem. A tak si lezou spolu, malá a velká, a navzájem si notují o náročnosti žížalího života. O odřeném nose z toho věčného hrabání. O hlíně, která je tíží na zádech. O nemožnosti podívat se na svůj druhý konec a tak dál a tak dál. No prostě, kdyby byl svět spravedlivý, měly by trochu větší životní prostor. Nechtějí přece tolik, to snad patří mezi základní životní právo, ale holt žížaly to mají na světě z celé živočišné říše nejhorší, a navíc to nikoho nezajímá.
A pak se to stalo. Nikdo to nečekal. To jejich nesplnitelné přání se prostě splnilo. Najednou vykoukly do úžasného podzemního pelíšku, do úplné haly.
No to je super, radovaly se a hned se párkrát zamotaly a natáhly.
Ale jak už to občas také bývá, jejich štěstí netrvalo dlouho. Zrovna se totiž vracel domů původní majitel domova, a než se ta tlustá stačila rozmotat, sežral ji krtek. A hned se otáčí na tu menší, že si dá maličký nášup. Jenže ta už byla pryč, zpátky v bezpečí těsné hlíny.
Poučení: Ne vždy je splněné přání výhrou.
