Zatáčka do kopce, křeč v pravém stehnu. Přede mnou už jen pár desítek metrů, než se silnice narovná. Hlava rve tělo dopředu, tělo ohlašuje blížící se konec.
„Ještě metr! Dva! Blbé dva metry! Blbé tři metry!“ Takto bičovat jsem se na kole nikdy nemusel. Kdyby to šlo aspoň ztuha!
V polovině srpna jsem se zaregistroval na závod Bohemian Gran Fondo, jednu z nejnáročnějších amatérských cyklistických akcí v Evropě. Šílenec! Ve svém věku! Vybral jsem si jednu z těch lehčích tratí – délka přes 70 kilometrů, stoupání přes 1600 metrů. Tak vysoko jsem při jedné jízdě nikdy nejel.
Nalákal mě organizátor akce Jiří Hlach. Moji trať líčil div ne jako idylku. „Budeš si to opravdu užívat. Sice kopce, ale žádné stojky, s výjimkou krátké po startu.“
Když jsem s ním při testovací jízdě měsíc před vlastním závodem v centru Českého Krumlova v poklidu na trať vyrazil, netušil jsem, jak bleskově přijde zvrat. Za pár minut jsem hekal, proklínal jej i sebe a řval, kolik má to stoupání procent?
„Různě, teď asi 16,“ stoicky vyplnil mé mezery ve znalostech klíčových úseků. Kolmý začátek tratě mě pak strašil v hlavě po zbytek léta; až do startu.
Dojeli jsme, zašli na večeři, probrali život a rozloučili se. Sice doma nic tak náročného nejezdím, ale dá se to, uklidňuju se.
„A hlavně máš ještě měsíc na vyladění formy,“ zněl mi v uších Jirkův hlas.
Tak jsem ladil. Srpnovou dovolenou a celé září jsem kvůli tomu zasvětil jízdě na kole. Jezdil jsem skoro každý den. Abych vyladil nejenom fyzickou, ale i psychickou formu, vzal jsem si před startem dva dny dovolené.
Den před startem odjíždím do Krumlova. Je hnusně. Cestou projíždím svá oblíbená místa – Mirotice, Písek. Lije jak z konve. A do Krumlova už to přitom není daleko. To bude masakr. Kopce, kosa, budu durch. K idylce daleko.
Na startu se to kolem mě hemží atletickými figurami. Vyjíždí několik skupin na různé tratě. Mojí největší starostí je, abych nevyrazil s tou špatnou. Hlídám barvy čísel, moje je červená. Moc jich nevidím.
Ustupuju z předních pozic dozadu, abych se tam borcům moc nemotal.
Vyrážíme. Párkrát šlápneme do pedálů a je tu stoupání. Měřený úsek. Kolo přehazuju na nejlehčí převod, hlavu resetuju a instaluju do ní nejnovější software, verze „Když vytuhneš, svět se neposere“.
Funím, hekám. Sem tam i někoho předjedu. Pokukuju, za koho bych se mohl zavěsit. Na jednoho takového týpka jsem se konečně nalepil. Spíš menší, robustnější. Cítí, že mě má za zády. Nepromluví ani slovo. Šlape jako stroj. Občas odfrkne, takže robot to není. Do kopců ho stáhnu, z kopce mně mizí v dáli. Nechápu. Už jen stěží rozeznávám jeho siluetu. Hlavně ho neztratit, abych blbě neodbočil. Mizí nadobro.
„Dóóóbry den.“ Cizí přízvuk nejde nepoznat. Odpovídám schválně česky. Nic. Žádná odpověď. Odpovídám anglicky. Za pár minut už vím, že chlapík je z Londýna. Je mu přes padesát. Pracuje v Praze. Nějaký finanční manažer nebo co. Kouknu na barvu čísla. „Jedeš těch 170?“
„Pochybuju,“ ušklíbne se. Snažím se ho trochu rozmluvit, abych nemusel v hlavě řešit ty kopce. Moc to nejde. Je skoupý na slovo. Šlape předpisově, žádné zbytečné pohyby. Na chvilku kopíruju jeho styl. Pozvolna se vzdaluje. Tu se za křižovatkou otočí: „Ty jedeš červenou? Tam jsi měl asi odbočit.“ Brzdím. Vracím se. Mám na sebe vztek, že jsem to neuhlídal.
Neměl pravdu. Třeba ho to se mnou nebavilo. Chtěl se mě asi zbavit. Nevadí, počkám si na někoho dalšího. Netrvá to dlouho. Dojíždí mě Miloš. Pravý opak. Na rozdíl od těch předchozích hýří dobrou náladou, chce si povídat.
Přestala být zima, vykukuje sluníčko. Nad korunami stromů se pohupují obláčky mlhy. Pohádka! Jede to samo. Předjíždíme. Nádhera! Trumfujeme se, kdo navodí ještě lepší náladu.
„Ještě jeden táhlejší kopec, tři čtyři kilometry, žádná hrůza, a jsme z nejhoršího venku,“ zasvěcuje mě Miloš. Je místní. Trasu zná dokonale. Pro mě výhra. Jsem rázem bez starostí, kdy a kde zabočit. Šutr stresu se tříští na droboulinké úlomky. Kopec se táhne. Ty kluky, které jsme předjeli, máme zase v patách. Začínám to cítit. Přece sliboval, že už budeme z nejhoršího venku.
„Ve Slavkově už můžeme rozdávat medaile,“ zasní se Miloš. Jsme ve Slavkově. Vyhlížím ty medaile v podobě pozvolného sjezdu do Krumlova.
„Teď už to bude jenom dolů,“ doléhá ke mně Milošovo vábení. Vzdaluje se mi. Sešupy přišly. Přišlo i stoupání. A znovu křeče. V pravé. V levé. Už mě bolí i kotníky.
„Holy shit! Cos do toho, ty debile, lezl!“
Proklínám se. Moje skupinka ujíždí. Ve Větřní to určitě netrefím a sjedu z trasy. Soptím. Úlomky stresu se v mžiku scelily, je z nich zase těžký šutr. Naštěstí jsou na křižovatkách organizátoři s plácačkami. Držím směr.
„Už snad bude ten pitomý Krumlov!“ vnitřní hlas sílí každým šlápnutím. A zase. Křeč v levé, křeč v pravé. A nahoru. I za zatáčkou se silnice jako na potvoru zvedá. Několik desítek metrů za mnou jede sanitka. Nepředjíždí. Sleduje kořist. Vypadám asi dost zuboženě.
Krumlov. Teď už jen trefit cíl. Sídliště Plešivec. Ale to je přece poblíž mého apartmánu! Cestu na parkoviště, kde závod končí, znám. Posledních pár stovek metrů. Tělo na dně, hlava v oblacích. Yes! Žádné DNF, jak se píše v tabulkách, ale DF! DID FINISH!
Po návratu domů pozorně studuju výsledky.
„Tak si představ, že ti, co jsou přede mnou, jsou minimálně o osm roků mladší než já. Ale spíš tak o dvacet třicet let,“ chlubím se manželce. Mezi všemi účastníky celé akce jsem našel jenom dva chlápky starší než já. Ročník 1951 a 1953.
Když mi loni Jirka Hlach poprvé naznačil, že bych se mohl Bohemian Gran Fondo zúčastnit, říkal jsem si: „In your dreams! V šedesáti? Učit se na stará kolena novým kouskům? Nejsem magor!“
Možná jsem.
